Proč? Proč, ptáš se mě. Proč jsem přišel a proč zase odcházím? Proč se zase vydávám na cestu, a kam mám namířeno? Kolik toho chceš slyšet? Budu muset brzy jít. Nemáme moc času. Kus noci, možná. Tak dobře, poslouchej. Málokdo poslouchal a ti, kdo poslouchali, neslyšeli. Těm, kdo slyšeli, těm na tom nezáleželo. Ale že ses zeptal, dostaneš odpověď.
Samozřejmě si pamatuju vesnici, odkud pocházím. Ne takovou vesnici, jaké máte tady. Nevedla skrz ni žádná ulice. Byl tam jen tu a tam dům. Ale vypadaly upraveně, jak si pamatuju. A bylo tam jasno, jasno od rána do noci. I v noci bylo jasno. Každou noc svítil měsíc. Někdy zářil jako usměvavý obličej. A jindy vypadal jako plátek brambory. Ale měl jsem ho nad sebou každou noc, to tady nemám. Slunce svítilo bez ustání. Nikdy jsem si nemyslel, že si někdy oblíbím mraky. Ale oblíbím. Budu muset.
Když přišli vojáci, neviděl jsem je. Nebyl jsem tam. Byl jsem u studny pro vodu. Já vím, že je to ženská práce, ale moje sestra neměla dost síly, aby tam šla. Moje matka kojila miminko a já jediný jsem ke studni mohl jít. Tu práci jsem nenáviděl. Všechny holky se mi posmívaly. Někdy by mi bývalo milejší umřít žízní. Ale ve skutečnosti asi ne. Na žízni není nic k smíchu. Zvlášť, když nevíš, jestli se ještě někdy napiješ.
To byl ten důvod, proč jsem šel ke studni. Žízeň. A myšlenka na matku, jak leží s miminkem v rohu místnosti. Moje plačící sestra. Moji bratři hubení jako tyčky. Otec, který neříkal ani slovo. A to, jak všichni ve vesnici měli strach. Strach ze strachu, řekl bych. Ale já strach neměl. Šel jsem ke studni. Holky tam byly přede mnou. Smály se a chichotaly. Jeden by řekl, že věděly něco, co já ne. Možná, že věděly. Nenáviděl jsem je. Bylo to, jako by mě o něco obíraly. Jako bych nebyl sám sebou.
Teď si vzpomínám na strom nad studnou. Nějakou dobu jsem pak moc stromů neviděl. Byl to velký strom se spoustou vlasů. Byl to jediný stařík ve vesnici, který měl alespoň nějaké vlasy. Až na kozla. Ale kozlové byli staří všichni. Měli bradky a vypadali, jako že jsou jim stovky let. Holky bývaly okolo studny, zatímco kluci okolo stromu. Kluci a zvířata. Kluci, zvířata a mouchy. Kluci, zvířata, mouchy a smrad. Ten smrad se holkám nelíbil. A proto zůstávaly okolo vody.
Když jsem od studny odcházel, měl jsem špatnou náladu. Nebyl jsem spokojený ani sám se sebou, ani s nikým jiným. Jedna z holek na mě vycenila zuby a já se cítil malý jako mraveneček. Doteď nevím proč. Zpátky do vesnice jsem šel dlouho. Dlouhatánsky dlouho. Šel jsem tři hodiny, jak říkáme teď. Šel jsem sám, protože jsem ten den byl u studny jediný kluk. Jindy tam bývali jeden nebo dva další. Museli tam. Zrovna jako já. Moc jsme toho u studny většinou nenamluvili. Nabrat vodu a pryč. Jak jsem říkal, cesta domů byla dlouhá. Asi bys té krajině, odkud jsem, nerozuměl. Nebylo tam toho moc. Hlavně písek, keře a tu a tam strom. Nebyly tam hory, jako jsou tady. Ani pole nebo velká města. Šel jsem, ale na nic určitého jsem nemyslel. Šel jsem, protože kolem nebylo nic k vidění. Šel jsem, protože jsem potřeboval dojít domů.
Když jsem došel do vesnice, nikdo tam nebyl. Všichni byli pryč.
Moje matka, miminko, můj otec, sestry, bratři, sousedé. Úplně všichni byli pryč. Zmizeli beze stopy. I zvířata byla pryč, až na několik psů. A ti byli mrtví. Za zdí stál jediný bílý kozel. Kolem vládlo podivné ticho. I ten kozel oněměl. Nebe nade mnou bylo stále modré, ale neslyšel jsem jediného ptáka. Vesnice byla úplně prázdná. Jeden by si myslel, že se zvedl vítr a všechny lidi odvál.
Položil jsem vodu na zem a popadla mě děsná chuť odtamtud utéct. Ale kam bych utíkal? Tři hodiny zpátky ke studni? Místo toho jsem obešel domy. Všechny byly takové, jak jsem na ně byl zvyklý. Všechno bylo jako vždycky. V některých domech byly pečlivě srovnané boty. V jiných hliněné hrnce s teplým jídlem. Ale nikde nikdo.
Nejdřív jsem jen šeptal.
„Je tu někdo?“
Ale odpovědi jsem se nedočkal.
„Je tu někdo?“ řekl jsem hlasitěji.
Po chvíli už jsem křičel, co mi síly stačily.
„Je tu někdo? Kde jsou všichni? Kde jste?“
Volal jsem otce i matku. Volal jsem náčelníka Hansu. Volal jsem, volal a volal, až jsem si vykřičel hlas. Ale odpovědi, nebo alespoň náznaku odpovědi, jsem se nedočkal. I ten kozel tam jen stál a ani se nehnul.
3
„Já jsem Fatima,“ řekla. „Jsem ráda, že ses zachránil.“
„Já jsem také rád,“ řekl jsem, ale neměl jsem čas se nad tím pořádně zamyslet.
„Kam jdeš?“ zeptala se mě.
„Říkali mi, že do Evropy,“ odpověděl jsem.
„My všichni jdeme do Evropy,“ řekla a stále se usmívala, „ale kam přesně?“
„Nevím,“ řekl jsem, „ale Evropa nemůže být tak velká.“
„Je obrovská a plná lidí.“
„A také plná peněz,“ řekl jsem, a vzpomínal na všechno, co jsem zaslechl. „Říká se, že tam najdeš zlato jen tak na ulici a že jsou všichni bohatí.“
„Tím bych si nebyla tak jistá,“ řekla potichu, „ ale je mi to jedno, hlavně, že tam není válka.“
Mlčel jsem, ale myslel jsem na mrtvé ve vesnici a na psy, jak je olizovali, na kouř, který stoupal z prázdného hrnce.
Všimla si, že mlčím. Rozhodla se tomu přijít na kloub.
„Byl jsi ve válce?“ Ptala se.
„Nebyl jsem ve válce,“ odpověděl jsem, „ale válka přišla za mnou.“
„I za mnou,“ řekla, „a nezvala jsem ji. Válka přichází nezvaná a nechtěná. Co tvoji rodiče?“
„Nevím.“
„To je totéž, jako by byli mrtví. A co bratři a sestry?“
„Ani o nich nevím.“
„To je, jako by byli mrtví také.“
„A co ty?“ pokusil jsem se obrátit hovor zpátky k ní. Pro mě to bylo příliš bolestné.
„To samé,“ řekla. „Přišli vojáci.“
Ta věta mi zůstala znít v uších. „Přišli vojáci! Přišli vojáci! Přišli vojáci!“
„I k nám do vesnice přišli, a to byl její konec. Vojáci přišli a lidé zmizeli. Lidé zmizeli, když přišli vojáci.“
4
„Všichni do vody!“ rozkázal. „Cesta je u konce! Evropa je tamhle. Kdo umí plavat, ať plave. Kdo neumí, má smůlu!“ poškleboval se.
Popadl toho, kdo k němu stál nejblíž a strčil ho do vody. Praštil druhého, který se ho držel. Dalšího udeřil pažbou do hlavy. Nato někteří z nás skočili do moře. Ostatní postávali kolem a zoufale zírali k nebi. Vzadu na člunu se vynořil černý stín, člověk, který by byl schopen sundat Měsíc z oblohy, a na jednookého muže se vrhl. Najednou byl slyšet výstřel, tlumený a tupý, a v tu ránu bylo po stínu. To byl konec všemu přešlapování. Všichni začali skákat do vody.
„Příště to budete mít levnější!“ smál se a sledoval, jak jeden po druhém skáčou do vody.
„Chytni se mě!“ řekla Fatima, protože to ona stála vedle mě.
„Ale já vůbec neumím plavat!“ odpověděl jsem.
„To nevadí,“ řekla, „já umím plavat dost pro nás oba.“
Přišlo mi, že slyším radostný křik i posměch, když jsem skákal do moře. Přišlo mi, že vidím člověka s peřím v ústech. Přišlo mi, že vidím kovový hák, jak trhá oblohu. Přišlo mi, že vidím temný oční důlek, jak mě sleduje stále níž, níž a níž do hlubin obrovského moře.
6
Šel jsem za hlukem. Auta jezdila sem a tam, tam a zase zpátky. Ale já jsem šel tam, kam jich jela většina. Byl jsem pořád slabý, protože jsem omdlel, protože jsem neměl dost vzduchu, protože jsem cestoval po moři a protože mě mátlo, kde to jsem.
Všichni tady měli dost oblečení a já byl skoro nahý. Nebylo mi nijak zvlášť chladno, ale s každým krokem mnou prostupovala ta šeď. Neměl jsem ani potuchy, kde jsem. Na cestě i na cedulích bylo něco napsáno, ale protože jsem neuměl ani číst ani psát, nebylo mi to k ničemu. Byl jsem v Evropě, to je pravda, ale v Evropě mokré a vlhké, v pochmurné Evropě bez barev.
Fatima byla pryč, ti, s nimiž jsem cestoval, byli pryč, zůstal jsem sám. Neměl jsem peníze, neměl jsem co jíst, neuměl jsem jazyk. Ale přes to všechno jsem byl naživu. Byl jsem naživu, protože jsem přežil. Byl jsem naživu, protože jsem neviděl, jak mě lidé, kteří chodili kolem, probodávali pohledem. Byl jsem naživu, protože život je dobrý, a mohl bych si zpívat, poskakovat nebo tancovat. Mohl bych také plakat, ale na to jsem navzdory všemu chuť neměl.
Tu noc jsem spal na ulici.
1
Cén fáth? Cén fáth, a deir tú liom. Cén fáth ar tháinig mé anseo, agus anois go bhfuil mé ag imeacht? Cén fáth a bhfuilim ag gluaiseacht arís? Agus cá bhfuil mo thriall? Cén méid den scéal sin atá uait? Beidh orm gluaiseacht gan mhoill, níl a oiread sin ama againn. Cuid mhaith den oíche, is dócha. Mar sin, éist liom. Is beag duine a d’éist, agus na daoine a d’éist níor chuala. Na daoine a chuala ba chuma leo. Ach ó chuir tú an cheist, tá freagra ag dul duit.
Is cuimhin liom an baile arbh as dom, gan amhras. Ní baile é mar atá agaibhse anseo. Ní dheachaigh aon tsráid tríd. Bhí na tithe scaipthe. Ach iad néata, mar is cuimhin liom. Ach bhí sé geal, geal ó mhaidin go hoíche. Bhí an oíche geal freisin. An ghealach ann gach oíche. Uaireanta mar a bheadh aghaidh ag gáire. Uaireanta eile mar a bheadh slisne de phráta. Ach bhí sí os mo chionn gach oíche, ar shlí nach mbíonn sí anseo. An ghrian ag taitneamh de shíor. Níor cheap mé riamh go mbeadh grá agam do scamaill arís. Ach beidh. Ní bheidh aon dul as agam.
Ní fhaca mé na saighdiúirí nuair a tháinig siad. Ní raibh mé ann. Bhí mé amuigh ag an tobar ag fáil uisce. Obair mná, tá a fhios agam, ach bhí mo dheirfiúr rólag le dul ann. Bhí mo mhathair ag cothú an linbh, agus ba mise an t-aon duine amháin a d’fhéadfadh dul ann. Ba ghráin liom í mar obair. Na cailíní go léir ag magadh fúm. Uaireanta b’fhearr liom bás a fháil den tart. Ach níorbh fhearr, dáiríre. Ní cúis gháire é an tart. Go háirithe an tart nuair nach bhfuil a fhios agat an bhfaighidh tú deoch eile go deo.
B’in é an fáth a ndeachaigh mé go dtí an tobar. An tart. Agus cuimhne mo mháthar sínte sa chúinne leis an leanbh. Mo dheirfiúr ag gol. Mo chuid deartháireacha chomh seang leis an maide. M’athair gan focal as. Eagla ar gach duine sa bhaile. Eagla roimh an eagla, shíl mé. Ach gan aon eagla ormsa. Chuaigh mé go dtí an tobar. Bhí na cailíní ann romham. Iad ag scigireacht is ag gáire. Cheapfá go raibh rud éigin ar eolas acu nach raibh ar eolas agamsa. B’fhéidir go raibh. Bhí fuath agam dóibh. Bhraith mé go raibh rud éigin á bhaint acu díom. Bhraith mé nár mise mé féin.
Is cuimhin liom anois an crann os cionn an tobair. Ní fhaca mé mórán crann ina dhiaidh sin go ceann tamaill. Crann mór a bhí ann a raibh mórán gruaige aige. Ba é an t-aon seanrud ar an mbaile a raibh aon ghruaig air. Seachas an gabhar. Ach bhí na gabhair go léir sean. Bhí meigeall orthu, agus féachaint na gcéadta bliain ina ngnúis. Bhíodh na cailíní timpeall ar an tobar, fad is a bhíodh na buachaillí timpeall ar an gcrann. Na buachaillí agus na hainmhithe. Na buachaillí agus na hainmhithe agus na cuileoga. Na buachaillí agus na hainmhithe agus na cuileoga agus an boladh. Níor thaitin boladh leis na cailíní. B’in é an fáth a mbídís in aice leis an uisce.
Bhí drochaoibh orm nuair a d’fhág mé an tobar. Ní raibh mé istigh liom féin ná le haon duine eile. Rinne cailín amháin drannadh liom, agus bhraith mé chomh beag le mo lúidín. Ní thuigim fós cén fáth ar bhraith mé mar sin. Bhí siúl fada agam ar ais go dtí an baile. Siúl fada fada. Siúl trí huair an chloig, mar a deirimid anois. Bhí mé liom fein, mar ba mé an t-aon bhuachaill amháin ag an tobar an lá sin. Laethanta eile, bhíodh duine nó beirt. Ar mo nós féin. Daoine nach raibh aon dul as acu. Ní deirimis mórán, fad is a bhímis ann. An t-uisce a thógaint, agus imeacht linn. Siúl fada, mar a dúirt mé, go dtí an baile. Ní dócha go dtuigfeá an taobh tíre arbh as mé. Ní raibh mórán ann. Gaineamh is mó, agus sceacha, agus crann thall is abhus. Ní raibh sléibhte mar atá anseo. Ná páirceanna, ná bailte móra. Shiúil mise ach ní raibh mé ag cuimhneamh ar rud ar bith faoi leith. Shiúil mise mar ní raibh aon rud faoi leith le feiceáil agam. Shiúil mé liom, mar b’éigean dom an baile a shroicheadh.
Nuair a shroich mé an baile, ní raibh aon duine ann romham.
Bhí gach duine imithe. Mo mháthair, an leanbh, m’athair, mo dheirfiúracha, mo dheartháireacha, na comharsana. Bhí siad ar fad imithe. Gan rian orthu. Bhí na hainmhithe imithe freisin, seachas cúpla madra. Agus bhí siad sin marbh. Bhí gabhar bán amháin laistiar de bhalla. Bhí ciúnas aisteach san áit. An gabhar féin, ní raibh gíocs as. Bhí an spéir ghorm fós os mo chionn, ach níor chuala mé éan ar bith. Bhí an baile go léir folamh. Cheapfá gur tháinig gaoth éigin agus gur scuab sí gach duine chun siúil.
Leag mé an t-uisce síos agus tháinig fonn millteanach orm rith as an áit. Ach cá rithfinn? Trí huair an chloig ar ais don tobar? Ina ionad sin, shiúil mé timpeall ar na tithe. Bhí gach teach mar ba chleachtach liom iad. Bhí gach rud mar a bhíodh. Bróga fágtha go néata i dtithe áirithe. Potaí cré agus bia te iontu i dtithe eile. Ach gan duine ar bith iontu. Labhair mé i gcogar ar dtús.
‘An bhfuil aon duine anseo?’
Ach freagra ní bhfuair mé.
‘An bhfuil aon duine anseo?’ a dúirt mé i nglór níos láidre.
Tar éis cúpla nóiméad bhí mé ag béiceach in ard mo ghutha: ‘An bhfuil aon duine anseo? Cá bhfuil gach duine? Cá bhfuil sibh?’
Ghlaoigh mé ar m’athair is ar mo mháthair. Ghlaoigh mé ar Hansa, taoiseach an bhaile. Ghlaoigh mé is ghlaoigh mé is ghlaoigh mé go dtí go raibh mo ghuth caite. Ach freagra ar bith, ná rian de fhreagra ní bhfuair mé. An gabhar féin, d’fhan sé gan corraí as. (Leathanaigh 5-11)
3
‘Is mise Fatima’, ar sise, ‘tá áthas orm gur tháinig tú slán.’
‘Mise freisin’, arsa mise, ach ní raibh mórán ama agam le smaoineamh i gceart air.
‘Cá bhfuil tú ag dul?’ a d’fhiafraigh sí díom.
‘Deirtear liom go bhfuil mé ag dul chun na hEorpa’, arsa mise.
‘Táimid go léir ag dul chun na hEorpa’, ar sise, agus an gáire sin i gcónaí ar a béal, ‘ach cén áit go díreach?’
‘Níl a fhios agam’, arsa mise, ‘ach ní féidir go bhfuil an Eoraip chomh mór sin’.
‘Tá an Eoraip ollmhór, lán de dhaoine.’
‘Lán d’airgead, leis,’ arsa mise, ag cuimhneamh dom ar na scéalta a chuala mé. ‘Deirtear go bhfuil ór le fáil ar na sráideanna, agus go bhfuil gach duine saibhir.’
‘Níl a fhios agam faoi sin,’ ar sise go ciúin, ‘ach is cuma liom fad is nach bhfuil aon chogadh ann.’
Ní dúirt mise faic, ach bhí cuimhne agam ar na corpáin sa bhaile, ar na madraí á líreac, ar an deatach ag éirí ó phota gan bhia. Thug sí an tost faoi deara. Rinne sí an tost a scagadh.
‘Bhí tú sa chogadh?’ Ceist a bhí ann.
‘Ní raibh mise sa chogadh’, a dúirt mé, ‘ach tháinig an cogadh chugam’.
‘Chugamsa freisin’, ar sise, ‘níor thug mé aon chuireadh dó. Tagann an cogadh chugat gan chuireadh, gan iarraidh. Do thuismitheoirí?’
‘Níl a fhios agam’.
‘Ionann sin agus iad a bheith marbh. Do chuid deartháireachta, deirfiúracha?’
‘Níl a fhios agam ach oiread’.
‘Ionann sin agus iad a bheith marbh chomh maith céanna’.
‘Agus tusa?’ Bhí mé ag iarraidh an cheist a chasadh ar ais chuici. Bhí róphianmhar domsa.
‘Mar an gcéanna,’ ar sise. ‘Tháinig na saighdiúirí’.
D’fhan an frása ag sondáil i mo chluasa. ‘Tháinig na saighdiúirí! Tháinig na saighdiúirí! Tháinig na saighdiúirí!’
Tháinig dream éigin chun an bhaile agam féin, agus b’in deireadh leis an mbaile. Tháinig na saighdiúirí agus d’imigh na daoine. D’imigh na daoine nuair a tháinig na saighdiúirí. (Leathanaigh 47-49)
4
‘Gach duine agaibh isteach san fharraige!’ ar seisean mar ordú. ‘Tá an turas thart! Tá an Eoraip ansin thall! An té a bhfuil snámh aige, snámhadh! An té nach bhfuil, bíodh an chearc aige!’ Agus dhein smutadh mór gáire.
Rug greim ar an té is túisce a bhí ina aice, is rop isteach san fharraige é. Bhain slais as duine eile a bhí ag glámáil chuige, agus bhuail buta den ghunna ar chloigeann duine eile. Faoi sin, bhí cuid againn ag léim san fharraige. Cuid eile ina seasamh thart ag féachaint go fiáin ar an spéir. D’ardaigh scáil mhór dhubh aníos as tóin an bháid, fear a scuchfadh an ghealach anuas déarfá, is rinne áladh faoi fhear na leathshúile. Chualathas prap láithreach ón ngunna, prap marbhánta múchta, ach mharaigh an scáil de phreab. B’in deireadh le haon útamáil. Thosaigh cách ar léim isteach san fharraige.
‘Beidh sé níos saoire má thagann sibh an treo seo arís!’ ar seisean de gháire, ag faire na ndaoine ag imeacht leo ina nduine agus ina nduine isteach san fharraige.
‘Beir greim láimhe orm!’ arsa Fatima, ós í a bhí i m’aice.
‘Ach níl aon snámh agam!’ arsa mise.
‘Cuma’, ar sise, ‘is leor a bhfuil agam don bheirt againn’.
Cheap mé gur chuala mé liú áthais agus gáire magaidh agus sinn ag léim den bhád. Cheap mé go bhfaca mé cleití i mbéal fir. Cheap mé go bhfaca mé crúca ag gearradh na spéire. Cheap mé go bhfaca mé poll dubh súile do mo leanúint síos is síos is síos i ndoimhneacht na farraige móire. (Leathanaigh 83-85)
6
Lean mé féin an gleo. Bhí gluaisteáin agus trácht ag imeacht seo is siúd is timpeall is ar ais. Ach chuaigh me san áit a raibh a bhformhór ag dul. Bhí laige éigin orm i gcónaí de bharr gur thit mé i bhfanntais, de bharr an easpa aeir, de bharr an turais farraige, agus de bharr an mhearbhaill a bhí orm faoi cén áit a raibh mé.
Bhí éadaí go leor ar chách anseo, agus mise nocht go maith. Ní hé go raibh sé ar leith fuar, ach bhí an léithe sin ag dul isteach ionam gach coiscéim dar thóg mé. Tuairim dá laghad ní raibh agam faoi cén áit a raibh mé. Bhí litreacha ar na bóithre, agus ar na fógraí ach de cheal léamh is scríobh ba bheag an mhaith domsa iad. Bhí mé san Eoraip, is fíor, ach Eoraip a bhí fliuch, agus tais, agus gruama, Eoraip a bhí gan dathanna.
Bhí Fatima imithe, bhí mo pháirtithe taistil imithe, bhí mise liom féin. Ní raibh airgead agam, ní raibh bia agam, ní raibh focail agam. Ach fós féin, is mé a bhí beo. Bhí mé beo mar tháinig mé slán. Bhí mé beo, mar ní fhaca mé an scian i súile na ndaoine a bhí ag siúl na slí ar gach taobh díom. Bhí mé beo, mar tá an bheatha go maith, agus d’fhéadfainn canadh nó léim nó rince nó gáire. D’fhéadfainn gol, leis, ach in ainneoin na n ainneoin níorbh é sin an fonn a bhí orm.
Chodail mé ar chúinne sráide an oíche sin. (Leathanaigh 124-125)
Proč? Proč, ptáš se mě. Proč jsem přišel a proč zase odcházím? Proč se zase vydávám na cestu, a kam mám namířeno? Kolik toho chceš slyšet? Budu muset brzy jít. Nemáme moc času. Kus noci, možná. Tak dobře, poslouchej. Málokdo poslouchal a ti, kdo poslouchali, neslyšeli. Těm, kdo slyšeli, těm na tom nezáleželo. Ale že ses zeptal, dostaneš odpověď.
Samozřejmě si pamatuju vesnici, odkud pocházím. Ne takovou vesnici, jaké máte tady. Nevedla skrz ni žádná ulice. Byl tam jen tu a tam dům. Ale vypadaly upraveně, jak si pamatuju. A bylo tam jasno, jasno od rána do noci. I v noci bylo jasno. Každou noc svítil měsíc. Někdy zářil jako usměvavý obličej. A jindy vypadal jako plátek brambory. Ale měl jsem ho nad sebou každou noc, to tady nemám. Slunce svítilo bez ustání. Nikdy jsem si nemyslel, že si někdy oblíbím mraky. Ale oblíbím. Budu muset.
Když přišli vojáci, neviděl jsem je. Nebyl jsem tam. Byl jsem u studny pro vodu. Já vím, že je to ženská práce, ale moje sestra neměla dost síly, aby tam šla. Moje matka kojila miminko a já jediný jsem ke studni mohl jít. Tu práci jsem nenáviděl. Všechny holky se mi posmívaly. Někdy by mi bývalo milejší umřít žízní. Ale ve skutečnosti asi ne. Na žízni není nic k smíchu. Zvlášť, když nevíš, jestli se ještě někdy napiješ.
To byl ten důvod, proč jsem šel ke studni. Žízeň. A myšlenka na matku, jak leží s miminkem v rohu místnosti. Moje plačící sestra. Moji bratři hubení jako tyčky. Otec, který neříkal ani slovo. A to, jak všichni ve vesnici měli strach. Strach ze strachu, řekl bych. Ale já strach neměl. Šel jsem ke studni. Holky tam byly přede mnou. Smály se a chichotaly. Jeden by řekl, že věděly něco, co já ne. Možná, že věděly. Nenáviděl jsem je. Bylo to, jako by mě o něco obíraly. Jako bych nebyl sám sebou.
Teď si vzpomínám na strom nad studnou. Nějakou dobu jsem pak moc stromů neviděl. Byl to velký strom se spoustou vlasů. Byl to jediný stařík ve vesnici, který měl alespoň nějaké vlasy. Až na kozla. Ale kozlové byli staří všichni. Měli bradky a vypadali, jako že jsou jim stovky let. Holky bývaly okolo studny, zatímco kluci okolo stromu. Kluci a zvířata. Kluci, zvířata a mouchy. Kluci, zvířata, mouchy a smrad. Ten smrad se holkám nelíbil. A proto zůstávaly okolo vody.
Když jsem od studny odcházel, měl jsem špatnou náladu. Nebyl jsem spokojený ani sám se sebou, ani s nikým jiným. Jedna z holek na mě vycenila zuby a já se cítil malý jako mraveneček. Doteď nevím proč. Zpátky do vesnice jsem šel dlouho. Dlouhatánsky dlouho. Šel jsem tři hodiny, jak říkáme teď. Šel jsem sám, protože jsem ten den byl u studny jediný kluk. Jindy tam bývali jeden nebo dva další. Museli tam. Zrovna jako já. Moc jsme toho u studny většinou nenamluvili. Nabrat vodu a pryč. Jak jsem říkal, cesta domů byla dlouhá. Asi bys té krajině, odkud jsem, nerozuměl. Nebylo tam toho moc. Hlavně písek, keře a tu a tam strom. Nebyly tam hory, jako jsou tady. Ani pole nebo velká města. Šel jsem, ale na nic určitého jsem nemyslel. Šel jsem, protože kolem nebylo nic k vidění. Šel jsem, protože jsem potřeboval dojít domů.
Když jsem došel do vesnice, nikdo tam nebyl. Všichni byli pryč.
Moje matka, miminko, můj otec, sestry, bratři, sousedé. Úplně všichni byli pryč. Zmizeli beze stopy. I zvířata byla pryč, až na několik psů. A ti byli mrtví. Za zdí stál jediný bílý kozel. Kolem vládlo podivné ticho. I ten kozel oněměl. Nebe nade mnou bylo stále modré, ale neslyšel jsem jediného ptáka. Vesnice byla úplně prázdná. Jeden by si myslel, že se zvedl vítr a všechny lidi odvál.
Položil jsem vodu na zem a popadla mě děsná chuť odtamtud utéct. Ale kam bych utíkal? Tři hodiny zpátky ke studni? Místo toho jsem obešel domy. Všechny byly takové, jak jsem na ně byl zvyklý. Všechno bylo jako vždycky. V některých domech byly pečlivě srovnané boty. V jiných hliněné hrnce s teplým jídlem. Ale nikde nikdo.
Nejdřív jsem jen šeptal.
„Je tu někdo?“
Ale odpovědi jsem se nedočkal.
„Je tu někdo?“ řekl jsem hlasitěji.
Po chvíli už jsem křičel, co mi síly stačily.
„Je tu někdo? Kde jsou všichni? Kde jste?“
Volal jsem otce i matku. Volal jsem náčelníka Hansu. Volal jsem, volal a volal, až jsem si vykřičel hlas. Ale odpovědi, nebo alespoň náznaku odpovědi, jsem se nedočkal. I ten kozel tam jen stál a ani se nehnul.
3
„Já jsem Fatima,“ řekla. „Jsem ráda, že ses zachránil.“
„Já jsem také rád,“ řekl jsem, ale neměl jsem čas se nad tím pořádně zamyslet.
„Kam jdeš?“ zeptala se mě.
„Říkali mi, že do Evropy,“ odpověděl jsem.
„My všichni jdeme do Evropy,“ řekla a stále se usmívala, „ale kam přesně?“
„Nevím,“ řekl jsem, „ale Evropa nemůže být tak velká.“
„Je obrovská a plná lidí.“
„A také plná peněz,“ řekl jsem, a vzpomínal na všechno, co jsem zaslechl. „Říká se, že tam najdeš zlato jen tak na ulici a že jsou všichni bohatí.“
„Tím bych si nebyla tak jistá,“ řekla potichu, „ ale je mi to jedno, hlavně, že tam není válka.“
Mlčel jsem, ale myslel jsem na mrtvé ve vesnici a na psy, jak je olizovali, na kouř, který stoupal z prázdného hrnce.
Všimla si, že mlčím. Rozhodla se tomu přijít na kloub.
„Byl jsi ve válce?“ Ptala se.
„Nebyl jsem ve válce,“ odpověděl jsem, „ale válka přišla za mnou.“
„I za mnou,“ řekla, „a nezvala jsem ji. Válka přichází nezvaná a nechtěná. Co tvoji rodiče?“
„Nevím.“
„To je totéž, jako by byli mrtví. A co bratři a sestry?“
„Ani o nich nevím.“
„To je, jako by byli mrtví také.“
„A co ty?“ pokusil jsem se obrátit hovor zpátky k ní. Pro mě to bylo příliš bolestné.
„To samé,“ řekla. „Přišli vojáci.“
Ta věta mi zůstala znít v uších. „Přišli vojáci! Přišli vojáci! Přišli vojáci!“
„I k nám do vesnice přišli, a to byl její konec. Vojáci přišli a lidé zmizeli. Lidé zmizeli, když přišli vojáci.“
4
„Všichni do vody!“ rozkázal. „Cesta je u konce! Evropa je tamhle. Kdo umí plavat, ať plave. Kdo neumí, má smůlu!“ poškleboval se.
Popadl toho, kdo k němu stál nejblíž a strčil ho do vody. Praštil druhého, který se ho držel. Dalšího udeřil pažbou do hlavy. Nato někteří z nás skočili do moře. Ostatní postávali kolem a zoufale zírali k nebi. Vzadu na člunu se vynořil černý stín, člověk, který by byl schopen sundat Měsíc z oblohy, a na jednookého muže se vrhl. Najednou byl slyšet výstřel, tlumený a tupý, a v tu ránu bylo po stínu. To byl konec všemu přešlapování. Všichni začali skákat do vody.
„Příště to budete mít levnější!“ smál se a sledoval, jak jeden po druhém skáčou do vody.
„Chytni se mě!“ řekla Fatima, protože to ona stála vedle mě.
„Ale já vůbec neumím plavat!“ odpověděl jsem.
„To nevadí,“ řekla, „já umím plavat dost pro nás oba.“
Přišlo mi, že slyším radostný křik i posměch, když jsem skákal do moře. Přišlo mi, že vidím člověka s peřím v ústech. Přišlo mi, že vidím kovový hák, jak trhá oblohu. Přišlo mi, že vidím temný oční důlek, jak mě sleduje stále níž, níž a níž do hlubin obrovského moře.
6
Šel jsem za hlukem. Auta jezdila sem a tam, tam a zase zpátky. Ale já jsem šel tam, kam jich jela většina. Byl jsem pořád slabý, protože jsem omdlel, protože jsem neměl dost vzduchu, protože jsem cestoval po moři a protože mě mátlo, kde to jsem.
Všichni tady měli dost oblečení a já byl skoro nahý. Nebylo mi nijak zvlášť chladno, ale s každým krokem mnou prostupovala ta šeď. Neměl jsem ani potuchy, kde jsem. Na cestě i na cedulích bylo něco napsáno, ale protože jsem neuměl ani číst ani psát, nebylo mi to k ničemu. Byl jsem v Evropě, to je pravda, ale v Evropě mokré a vlhké, v pochmurné Evropě bez barev.
Fatima byla pryč, ti, s nimiž jsem cestoval, byli pryč, zůstal jsem sám. Neměl jsem peníze, neměl jsem co jíst, neuměl jsem jazyk. Ale přes to všechno jsem byl naživu. Byl jsem naživu, protože jsem přežil. Byl jsem naživu, protože jsem neviděl, jak mě lidé, kteří chodili kolem, probodávali pohledem. Byl jsem naživu, protože život je dobrý, a mohl bych si zpívat, poskakovat nebo tancovat. Mohl bych také plakat, ale na to jsem navzdory všemu chuť neměl.
Tu noc jsem spal na ulici.
1
Cén fáth? Cén fáth, a deir tú liom. Cén fáth ar tháinig mé anseo, agus anois go bhfuil mé ag imeacht? Cén fáth a bhfuilim ag gluaiseacht arís? Agus cá bhfuil mo thriall? Cén méid den scéal sin atá uait? Beidh orm gluaiseacht gan mhoill, níl a oiread sin ama againn. Cuid mhaith den oíche, is dócha. Mar sin, éist liom. Is beag duine a d’éist, agus na daoine a d’éist níor chuala. Na daoine a chuala ba chuma leo. Ach ó chuir tú an cheist, tá freagra ag dul duit.
Is cuimhin liom an baile arbh as dom, gan amhras. Ní baile é mar atá agaibhse anseo. Ní dheachaigh aon tsráid tríd. Bhí na tithe scaipthe. Ach iad néata, mar is cuimhin liom. Ach bhí sé geal, geal ó mhaidin go hoíche. Bhí an oíche geal freisin. An ghealach ann gach oíche. Uaireanta mar a bheadh aghaidh ag gáire. Uaireanta eile mar a bheadh slisne de phráta. Ach bhí sí os mo chionn gach oíche, ar shlí nach mbíonn sí anseo. An ghrian ag taitneamh de shíor. Níor cheap mé riamh go mbeadh grá agam do scamaill arís. Ach beidh. Ní bheidh aon dul as agam.
Ní fhaca mé na saighdiúirí nuair a tháinig siad. Ní raibh mé ann. Bhí mé amuigh ag an tobar ag fáil uisce. Obair mná, tá a fhios agam, ach bhí mo dheirfiúr rólag le dul ann. Bhí mo mhathair ag cothú an linbh, agus ba mise an t-aon duine amháin a d’fhéadfadh dul ann. Ba ghráin liom í mar obair. Na cailíní go léir ag magadh fúm. Uaireanta b’fhearr liom bás a fháil den tart. Ach níorbh fhearr, dáiríre. Ní cúis gháire é an tart. Go háirithe an tart nuair nach bhfuil a fhios agat an bhfaighidh tú deoch eile go deo.
B’in é an fáth a ndeachaigh mé go dtí an tobar. An tart. Agus cuimhne mo mháthar sínte sa chúinne leis an leanbh. Mo dheirfiúr ag gol. Mo chuid deartháireacha chomh seang leis an maide. M’athair gan focal as. Eagla ar gach duine sa bhaile. Eagla roimh an eagla, shíl mé. Ach gan aon eagla ormsa. Chuaigh mé go dtí an tobar. Bhí na cailíní ann romham. Iad ag scigireacht is ag gáire. Cheapfá go raibh rud éigin ar eolas acu nach raibh ar eolas agamsa. B’fhéidir go raibh. Bhí fuath agam dóibh. Bhraith mé go raibh rud éigin á bhaint acu díom. Bhraith mé nár mise mé féin.
Is cuimhin liom anois an crann os cionn an tobair. Ní fhaca mé mórán crann ina dhiaidh sin go ceann tamaill. Crann mór a bhí ann a raibh mórán gruaige aige. Ba é an t-aon seanrud ar an mbaile a raibh aon ghruaig air. Seachas an gabhar. Ach bhí na gabhair go léir sean. Bhí meigeall orthu, agus féachaint na gcéadta bliain ina ngnúis. Bhíodh na cailíní timpeall ar an tobar, fad is a bhíodh na buachaillí timpeall ar an gcrann. Na buachaillí agus na hainmhithe. Na buachaillí agus na hainmhithe agus na cuileoga. Na buachaillí agus na hainmhithe agus na cuileoga agus an boladh. Níor thaitin boladh leis na cailíní. B’in é an fáth a mbídís in aice leis an uisce.
Bhí drochaoibh orm nuair a d’fhág mé an tobar. Ní raibh mé istigh liom féin ná le haon duine eile. Rinne cailín amháin drannadh liom, agus bhraith mé chomh beag le mo lúidín. Ní thuigim fós cén fáth ar bhraith mé mar sin. Bhí siúl fada agam ar ais go dtí an baile. Siúl fada fada. Siúl trí huair an chloig, mar a deirimid anois. Bhí mé liom fein, mar ba mé an t-aon bhuachaill amháin ag an tobar an lá sin. Laethanta eile, bhíodh duine nó beirt. Ar mo nós féin. Daoine nach raibh aon dul as acu. Ní deirimis mórán, fad is a bhímis ann. An t-uisce a thógaint, agus imeacht linn. Siúl fada, mar a dúirt mé, go dtí an baile. Ní dócha go dtuigfeá an taobh tíre arbh as mé. Ní raibh mórán ann. Gaineamh is mó, agus sceacha, agus crann thall is abhus. Ní raibh sléibhte mar atá anseo. Ná páirceanna, ná bailte móra. Shiúil mise ach ní raibh mé ag cuimhneamh ar rud ar bith faoi leith. Shiúil mise mar ní raibh aon rud faoi leith le feiceáil agam. Shiúil mé liom, mar b’éigean dom an baile a shroicheadh.
Nuair a shroich mé an baile, ní raibh aon duine ann romham.
Bhí gach duine imithe. Mo mháthair, an leanbh, m’athair, mo dheirfiúracha, mo dheartháireacha, na comharsana. Bhí siad ar fad imithe. Gan rian orthu. Bhí na hainmhithe imithe freisin, seachas cúpla madra. Agus bhí siad sin marbh. Bhí gabhar bán amháin laistiar de bhalla. Bhí ciúnas aisteach san áit. An gabhar féin, ní raibh gíocs as. Bhí an spéir ghorm fós os mo chionn, ach níor chuala mé éan ar bith. Bhí an baile go léir folamh. Cheapfá gur tháinig gaoth éigin agus gur scuab sí gach duine chun siúil.
Leag mé an t-uisce síos agus tháinig fonn millteanach orm rith as an áit. Ach cá rithfinn? Trí huair an chloig ar ais don tobar? Ina ionad sin, shiúil mé timpeall ar na tithe. Bhí gach teach mar ba chleachtach liom iad. Bhí gach rud mar a bhíodh. Bróga fágtha go néata i dtithe áirithe. Potaí cré agus bia te iontu i dtithe eile. Ach gan duine ar bith iontu. Labhair mé i gcogar ar dtús.
‘An bhfuil aon duine anseo?’
Ach freagra ní bhfuair mé.
‘An bhfuil aon duine anseo?’ a dúirt mé i nglór níos láidre.
Tar éis cúpla nóiméad bhí mé ag béiceach in ard mo ghutha: ‘An bhfuil aon duine anseo? Cá bhfuil gach duine? Cá bhfuil sibh?’
Ghlaoigh mé ar m’athair is ar mo mháthair. Ghlaoigh mé ar Hansa, taoiseach an bhaile. Ghlaoigh mé is ghlaoigh mé is ghlaoigh mé go dtí go raibh mo ghuth caite. Ach freagra ar bith, ná rian de fhreagra ní bhfuair mé. An gabhar féin, d’fhan sé gan corraí as. (Leathanaigh 5-11)
3
‘Is mise Fatima’, ar sise, ‘tá áthas orm gur tháinig tú slán.’
‘Mise freisin’, arsa mise, ach ní raibh mórán ama agam le smaoineamh i gceart air.
‘Cá bhfuil tú ag dul?’ a d’fhiafraigh sí díom.
‘Deirtear liom go bhfuil mé ag dul chun na hEorpa’, arsa mise.
‘Táimid go léir ag dul chun na hEorpa’, ar sise, agus an gáire sin i gcónaí ar a béal, ‘ach cén áit go díreach?’
‘Níl a fhios agam’, arsa mise, ‘ach ní féidir go bhfuil an Eoraip chomh mór sin’.
‘Tá an Eoraip ollmhór, lán de dhaoine.’
‘Lán d’airgead, leis,’ arsa mise, ag cuimhneamh dom ar na scéalta a chuala mé. ‘Deirtear go bhfuil ór le fáil ar na sráideanna, agus go bhfuil gach duine saibhir.’
‘Níl a fhios agam faoi sin,’ ar sise go ciúin, ‘ach is cuma liom fad is nach bhfuil aon chogadh ann.’
Ní dúirt mise faic, ach bhí cuimhne agam ar na corpáin sa bhaile, ar na madraí á líreac, ar an deatach ag éirí ó phota gan bhia. Thug sí an tost faoi deara. Rinne sí an tost a scagadh.
‘Bhí tú sa chogadh?’ Ceist a bhí ann.
‘Ní raibh mise sa chogadh’, a dúirt mé, ‘ach tháinig an cogadh chugam’.
‘Chugamsa freisin’, ar sise, ‘níor thug mé aon chuireadh dó. Tagann an cogadh chugat gan chuireadh, gan iarraidh. Do thuismitheoirí?’
‘Níl a fhios agam’.
‘Ionann sin agus iad a bheith marbh. Do chuid deartháireachta, deirfiúracha?’
‘Níl a fhios agam ach oiread’.
‘Ionann sin agus iad a bheith marbh chomh maith céanna’.
‘Agus tusa?’ Bhí mé ag iarraidh an cheist a chasadh ar ais chuici. Bhí róphianmhar domsa.
‘Mar an gcéanna,’ ar sise. ‘Tháinig na saighdiúirí’.
D’fhan an frása ag sondáil i mo chluasa. ‘Tháinig na saighdiúirí! Tháinig na saighdiúirí! Tháinig na saighdiúirí!’
Tháinig dream éigin chun an bhaile agam féin, agus b’in deireadh leis an mbaile. Tháinig na saighdiúirí agus d’imigh na daoine. D’imigh na daoine nuair a tháinig na saighdiúirí. (Leathanaigh 47-49)
4
‘Gach duine agaibh isteach san fharraige!’ ar seisean mar ordú. ‘Tá an turas thart! Tá an Eoraip ansin thall! An té a bhfuil snámh aige, snámhadh! An té nach bhfuil, bíodh an chearc aige!’ Agus dhein smutadh mór gáire.
Rug greim ar an té is túisce a bhí ina aice, is rop isteach san fharraige é. Bhain slais as duine eile a bhí ag glámáil chuige, agus bhuail buta den ghunna ar chloigeann duine eile. Faoi sin, bhí cuid againn ag léim san fharraige. Cuid eile ina seasamh thart ag féachaint go fiáin ar an spéir. D’ardaigh scáil mhór dhubh aníos as tóin an bháid, fear a scuchfadh an ghealach anuas déarfá, is rinne áladh faoi fhear na leathshúile. Chualathas prap láithreach ón ngunna, prap marbhánta múchta, ach mharaigh an scáil de phreab. B’in deireadh le haon útamáil. Thosaigh cách ar léim isteach san fharraige.
‘Beidh sé níos saoire má thagann sibh an treo seo arís!’ ar seisean de gháire, ag faire na ndaoine ag imeacht leo ina nduine agus ina nduine isteach san fharraige.
‘Beir greim láimhe orm!’ arsa Fatima, ós í a bhí i m’aice.
‘Ach níl aon snámh agam!’ arsa mise.
‘Cuma’, ar sise, ‘is leor a bhfuil agam don bheirt againn’.
Cheap mé gur chuala mé liú áthais agus gáire magaidh agus sinn ag léim den bhád. Cheap mé go bhfaca mé cleití i mbéal fir. Cheap mé go bhfaca mé crúca ag gearradh na spéire. Cheap mé go bhfaca mé poll dubh súile do mo leanúint síos is síos is síos i ndoimhneacht na farraige móire. (Leathanaigh 83-85)
6
Lean mé féin an gleo. Bhí gluaisteáin agus trácht ag imeacht seo is siúd is timpeall is ar ais. Ach chuaigh me san áit a raibh a bhformhór ag dul. Bhí laige éigin orm i gcónaí de bharr gur thit mé i bhfanntais, de bharr an easpa aeir, de bharr an turais farraige, agus de bharr an mhearbhaill a bhí orm faoi cén áit a raibh mé.
Bhí éadaí go leor ar chách anseo, agus mise nocht go maith. Ní hé go raibh sé ar leith fuar, ach bhí an léithe sin ag dul isteach ionam gach coiscéim dar thóg mé. Tuairim dá laghad ní raibh agam faoi cén áit a raibh mé. Bhí litreacha ar na bóithre, agus ar na fógraí ach de cheal léamh is scríobh ba bheag an mhaith domsa iad. Bhí mé san Eoraip, is fíor, ach Eoraip a bhí fliuch, agus tais, agus gruama, Eoraip a bhí gan dathanna.
Bhí Fatima imithe, bhí mo pháirtithe taistil imithe, bhí mise liom féin. Ní raibh airgead agam, ní raibh bia agam, ní raibh focail agam. Ach fós féin, is mé a bhí beo. Bhí mé beo mar tháinig mé slán. Bhí mé beo, mar ní fhaca mé an scian i súile na ndaoine a bhí ag siúl na slí ar gach taobh díom. Bhí mé beo, mar tá an bheatha go maith, agus d’fhéadfainn canadh nó léim nó rince nó gáire. D’fhéadfainn gol, leis, ach in ainneoin na n ainneoin níorbh é sin an fonn a bhí orm.
Chodail mé ar chúinne sráide an oíche sin. (Leathanaigh 124-125)
