2
Moje první plavba po moři
U Davyho jsme se měli dobře. Věděli jsme, že den předtím, než loď vypluje z Derry, nám pěkně uteče a mohli jsme ho stejně dobře strávit u Davyho jako procházením po městě. V poledne jsme se tedy chvíli potulovali, až jsme došli do derrského přístavu. Byly tam davy lidí mířících na tutéž loď: byli ze všech koutů hrabství Donegal a všichni se vydávali na tutéž cestu jako my. Byli tam muži i ženy, staří i mladí a všichni vyráželi do Skotska a přemýšleli, zda dostanou práci, aby si vydělali trochu peněz pro sebe a rodinu, kterou právě ve zdraví opustili. Na těch, kteří už byli v letech a okusili cizinu, jsi poznal, že nemají zrovna velkou chuť se dávat zase na cestu. Věděli, že nebudou mít v duši klid, dokud se nevrátí domů. Nám mladým, co jsme ještě nepoznali nic jiného, ale bylo, jako když se jede někam za zábavou.
Koupili jsme si lodní lístky. Nebyly tehdy drahé – zaplatil jsem za svůj dva šilinky a ještě mi zůstalo půl koruny. Trvalo dlouho, než do lodi nahnali voly a naložili zboží. Pak jsme s dobytkem nastoupili i my a loď vplula do ústí řeky Feabhal. Žal svatého Kolumba, když odplouval z Irska právě z onoho přístavu, nestojí vůbec za řeč v porovnání s tím, jak na tom byli někteří z lidí na palubě.
Všechno šlo celkem dobře, dokud jsme pluli klidnými vodami, ale jakmile jsme se dostali na širé moře, začalo to houpat a kymácet. Zrovna foukal severozápadní vítr proti přídi lodi a moře bylo dost rozbouřené. I když jsem u moře vyrostl, na žádnou loď jsem nikdy předtím nevkročil. Právě jsem seděl na přídi, když se loď začala houpat. Měl jsem pocit, že se mi hlava točí a žaludek obrací. Netrvalo dlouho a měl jsem mnoho společníků. I když mi ale bylo hodně zle, vůbec jsem nezvracel. Bůh byl tu noc svědkem, jak nevolno a úzko mi bylo, a shlížel i na jiné, kterým bylo hůř než mně. Vskutku jsem si v jednu chvíli i přál, aby loď šla rovnou ke dnu. Nakonec jsem tam jen bez síly ležel a bylo mi jedno, jestli ještě někdy spatřím pevnou zem, nebo ne.
Do přístavu v Glasgow jsme dorazili kolem šesté hodiny ráno. Naší první starostí bylo, kam zamířit a kde bychom asi dostali nějakou práci. Conall byl v těchto věcech stejně nezkušený jako já. Když jsme předchozího odpoledne čekali v derrském přístavu, dali jsme se do řeči s jedním mužem z Na Rosa – byl to správný chlap, jmenoval se Pádraig Ó Baoill. Byl ve středních letech a z jeho oblečení jsme poznali, že se za prací nevydává poprvé. Vyptali jsme se ho a on nám řekl, že už léta pracuje v železárnách v Coatbridge a že je tam spokojený. Coatbridge je v Lanarkshire asi devět nebo deset mil na východ od Glasgow. Železárny Gartsherrie tam postavila společnost Baird a dlouhá léta to byly nejslavnější železárny ve všech třech královstvích. Cokoliv, na co sis vzpomněl, od hřebíků až po velké kotvy, vyšlo z jejich pecí. Ano, ale v těch továrnách to také stálo hodně potu. Práce to byla těžká a hodiny se vlekly, jenže i tak to bylo lepší, než se půl života potloukat Lothianem a hledat práci od Skotska až po poslední kout Anglie.
„A my bychom tam mohli také nějakou práci dostat,“ zeptali jsme se Ó Baoilla, „kdybychom se tam nahoru vypravili?“
„No, nemůžu ti sice rovnou odpovědět,“ řekl, „ale jsem zadobře s mužem, který má práce na starosti. Když tam dorazíte, přimluvím se za vás.“
3
Na východ do Coatbridge
Když ráno v Glasgow všichni vystoupili z lodi, Ó Baoill odešel a už jsme ho víc neviděli. My jsme se vydali nahoru do města a chvíli se jen tak rozhlíželi kolem. V jednom obchodě jsme viděli prodávat za půl pence suchary, které mohly zasytit každého chlapa. Oba jsme si jich pár koupili a dali si je do kapes. Potom jsme se poradili a rozhodli se, že nejlepší bude vydat se do Coatbridge. Bylo totiž ještě příliš brzy na to, abychom šli pracovat na farmy, a tak jsme si mysleli, že možná seženeme něco jiného na práci až do půlky léta.
Zeptali jsme se na cestu a bylo nám řečeno, kudy jít, a tak jsme vyrazili. Ani jeden jsme o tom kraji nic nevěděli a dokonce jsme tehdy ani netušili, jestli nás čeká dlouhá nebo krátká cesta. Jedna věc mi ale dělala starosti. Slýchával jsem starší lidi u nás, kteří tehdy jezdívali do Skotska, zmiňovat jedno malé městečko, kterým procházeli na cestě za prací na sklizních – říkali mu Armadale. Tehdy lidé od nás nosili kalhoty a velké kabáty z doma tkané vlněné příze, a kamkoliv přišli, všude je podle toho poznali. Ať už tamní lidé naše nesnášeli z jakéhokoliv důvodu, podle všeho po nich začali házet lahve a kameny, kdykoliv je viděli. Naši chlapi si tenkrát museli s sebou na sklizeň brát vlastní srpy, jejichž čepel běžně omotávali provazem, protože se báli, aby se nějak nepoškodila, ale když procházeli tímhle městečkem, tak provaz sundali, aby byli připraveni na bitku, kdyby se do nich tamní bouřliváci pustili. Měl jsem strach, že tudy budeme muset projít, ale naštěstí ne – to městečko bylo mnohem dál na východ.
To jsme tehdy ale nevěděli, a tak jsme šli opatrně. Na nohou jsme měli staré boty a navíc jsme na ně nebyli moc zvyklí, takže nás po chvíli začaly tlačit. Sedli jsme si tedy na kraj cesty a zuli si je. Přehodili jsme si je pak přes rameno a šli dál bosí. Tak jako ženy od nás, které si kdysi dávno boty nosily v ruce, když šly v neděli na mši, a nazuly si je až na mostě Staré báby ještě před vsí Gort an Ghoirce, i my jsme si znovu sedli před Coatbridge, abychom se obuli. Snědli jsme suchary, které jsme si koupili v obchodě, a když jsme byli hotovi, vyrazili jsme do toho velkého města a do železáren. Bylo tam všude vidět mnoho mužů a všichni vypadali zaneprázdněně. Zeptali jsme se na Ó Baoilla a nějaký chlapec nás k němu zavedl. Musím říct, že byl skoro nahý a ládoval rudu, jak nejrychleji mohl, do jedné z pecí. Když jsem ho tak viděl, jak z něj proudem teče pot, pomyslel jsem si, že jestli dostanu takovou práci, dlouho to asi nevydržím.
Ó Baoill nás hned poznal a zavolal na nějakého muže, který stál poblíž, a poprosil ho, aby ho zastoupil, zatímco s námi bude mluvit. Moc dobře věděl, proč jsme za ním přišli. Vzal nás do malé kanceláře a muži, který seděl vevnitř, oznámil, že jsme dva mladíci, jeho přátelé, co hledají práci, a že pokud by nám nějakou dal, byl by mu moc vděčný. Ten muž se nás zeptal, kolik nám je let, a když jsme mu odpověděli, řekl nám:
„Jste mladí, ale i tak pro vás možná něco mám.“
Ó Baoill nás tam pak nechal s tím, že nás uvidí po směně. Muž z kanceláře nás hned vzal a nějakému jinému muži řekl, ať nám sežene dvě kolečka.
„A teď pojďte se mnou,“ vyzval nás.
Tak jsme tedy šli a on nás zavedl k obrovské haldě rudy, která byla snad tak vysoká jako hora Earagail.
„Tak tedy,“ začal, „jestli máte chuť do práce, můžete vozit rudu tamhle k té peci. Dostanete deset šilinků za týden od pondělí do soboty. Můžete se teď poradit, ale jestli se vám tohle nelíbí, nic jiného pro vás udělat nemůžu.“
Podívali jsme se na sebe a hned jsme se rozhodli tu práci přijmout. Došli jsme si tedy pro kolečka. Sice jsme neměli domluvené žádné ubytování, ale věděli jsme, že Ó Baoill nás nenechá spát venku. Když jsem se s ním po práci setkali, zeptali jsme se, jestli nás může poslat někam, kde dostaneme nocleh. Řekl, že ano, a zařídil nám ubytování u ženy z Anagaire, která ve městě přijímala nocležníky. Dosáhli jsme tedy svého cíle: měli jsme práci, něco k snědku a postel, na kterou se natáhnout. Vskutku nám ten večer netrvalo dlouho si ustlat a byli jsme velmi spokojeni, když jsme si konečně lehli: naše první noc ve Skotsku a první den práce za mzdu, který jsme si odpracovali jako „dospělí muži“, co se starají sami o sebe.
Nějakou dobu jsme tam tedy pracovali a vozili rudu do pecí, ale ani jeden z nás nechtěl v té továrně zůstat. Nemohli jsme se dočkat června. Věděli jsme, že muži, kteří od nás jezdí na pletí tuřínu, jsou očekáváni nahoře v Berwickshire kolem dvacátého června. Právě tehdy měli největší naději, že dostanou práci. Občas se však stávalo, že některý rok tou dobou tuříny narostlé k propletí ještě nebyly, a potom museli chudáci čekat celý dlouhý týden nebo víc. Většinu práce doma stihli chlapi udělat předtím, než odjeli – alespoň té horší práce. Sklizeň měli skoro pod střechou a rašelinu na otop vykopanou. Zbytek už musely dodělat ženy a děti, zatímco muži byli pryč. Ale ženy od nás tenkrát pracovaly stejně jako muži a nebyla práce, kterou by nezvládly udělat – dokonce položit došky na střechu.
5
Farma Bonnington
Naši lidé tehdy obvykle pracovali na farmě, které se říkalo Bonnington, a když jsme se já a Conall vydali k Dunbaru, dohodli jsme se, že se na to místo vyptáme. Tak jsme to udělali a bez potíží se nám podařilo farmu najít. Její pozemky nebyly tak veliké jako těch okolních. Bylo to asi šest set akrů, a pokud mě paměť zcela neklame, myslím, že muž, který hospodářství vlastnil, se jmenoval Young. Hovořil s námi velmi přátelsky, ale ať už byla angličtina ze severoirských nížin jakákoliv, ani čert by nerozuměl jazyku, kterým mluvil tenhle chlap. Nějak se nám ale podařilo dát mu na srozuměnou, o co nám jde.
„No,“ prohlásil (a říkám teď vlastním jazykem to, co jsem od něj pochopil), „máte velké štěstí. Moje tuříny jsou právě tak narostlé k propletí a zrovna jsem očekával, že přijdou lidé od vás, abych jim dal práci. Pojďte se mnou, ukážu vám váš příbytek.“
Šli jsme s ním tedy dolů. Odemkl dveře a na mou duši ani Bůh snad neviděl takové obydlí, jaké jsme měli před sebou. V jednom rohu toho domku stála stará postel vystlaná slámou a přes ni hozený kus starého pytle. To měla být naše postel. V druhém rohu se válelo trochu uhlí.
„Myslím, chlapci,“ obrátil se na nás farmář, „že musíte mít po té cestě pořádný hlad.“
„To tedy ano,“ řekli jsme najednou.
„Dobře,“ odpověděl, „zajdu nahoru na statek a přinesu vám něco k jídlu. Potom se o sebe už můžete postarat sami.“
Odešel tedy a za malou chvíli se vrátil s hrstkou ovesné mouky, dvěma miskami a trochou mléka.
„A teď,“ poradil nám, „si můžete mouku a mléko smíchat dohromady a udělat si z toho kaši. To vám bude zatím stačit, než si seženete něco dalšího k jídlu. Zítra ráno půjdete na tuřín.“
A s tím odešel.
Nikdy předtím jsme o téhle skotské kaši neslyšeli. Znali jsme spousty jiných druhů kaší, co se dělaly u nás, ale dosud jsme nikdy neviděli, že by se ovesná mouka a mléko smíchaly za studena, a ani jsme neměli velkou chuť takové jídlo vyzkoušet. Ještě jsme měli nějaké suchary v kapse, a tak jsme je snědli a zapili studeným mlékem. Pak jsme se trochu porozhlédli, v domku poklidili, jak nejlépe to šlo, a na spaní si připravili jakous takous postel. Potom jsme vyrazili hledat obchod. Nějakou dobu nám trvalo, než jsme nakonec na jeden narazili pár mil od nás. Koupili jsme si trochu chleba a od farmáře jsme měli slíbeno, že dostaneme dost mléka na statku. A taky že dostali.
Šli jsme ten večer brzy spát. Byli jsme unavení a navíc jsme věděli, že druhý den budeme muset být na nohou s rozedněním. A bylo to tak. V šest hodin ráno, když jsme ještě spali, se ozvalo zabušení na okno a venku někdo hartusil, že už je čas se pohnout, jestli máme v úmyslu jít pracovat. Rychle jsme se oblékli, posnídali trochu chleba a mléka, které jsme dostali, a vyšli jsme. Venku na nás už čekal šafář a odvedl nás na pozemek. Bylo to pěkné pole a myslím, že vůbec nepřeháním, když řeknu, že tam rostlo dobrých sto akrů tuřínu. Zavedli nás tedy na něj. Moc zkušeností s pletím tuřínu jsme sice neměli, ale naučili jsme se to snadno. Platili dva šilinky za akr a nemusím snad ani podotýkat, že než by jeden při téhle práci zbohatnul, trvalo by to pěkně dlouho.
Nějakou dobu jsme tam tedy pracovali a zanedlouho začalo přicházet mnoho lidí z Cloich Cheann Fhaola. Tam, co jsme pracovali my, ale potřebovali až do sklizně už jen další dva lidi. Práci tedy dostali první dva, co přišli – Séamas Ó Gallchobhair a Micí Mac Suibhne. Majitel je už dlouho znal a znali jsme je dokonce i my. Oba jsou již dávno mrtví. Séamas měřil šest a půl stopy a byl to vtipný chlapík. Když viděl ty pytle na posteli, na které měl spát, pěkně se rozčílil. Zašel na statek, aby poprosil o nějakou přikrývku, a nedostal jenom jednu, ale vymohl také pár starých pro nás. Když druhý den ráno vstal, zeptal jsem se ho, jak se vyspal.
„Ani jsem oka nezamhouřil,“ na to Séamas.
„Jak to?“ vyptával jsem se.
„No,“ začal vysvětlovat, „ta přikrývka mi byla krátká. Ale až večer přijdu, pěkně si ji prodloužím.“
Když bylo po práci a vrátili jsme se do našeho domku, Séamas si nejdříve zakouřil a odpočinul. Pak stáhnul přikrývku z postele a vzal si ji k ohni. Nato vytáhnul kapesní nůž a uprostřed ji nařízl. Potom ji pevně chytil a odshora dolů roztrhl. Nosil u sebe jehlu i nit – jako všichni, co tenkrát jezdívali do Skotska za prací. Neměli totiž moc oblečení, a pokud si ho někde natrhli, museli si ho nějak spravit záplatou nebo zašít sami. Vždycky měli všechno potřebné u sebe. Séamas ty dvě půlky přikrývky k sobě přišil a ten večer už mu byla dlouhá dost.
2
Mo Chéad Turas Farraige
Chaith muid seal maith i dtigh Davy. Bhí fhios againn go mbeadh sé anonn go maith sa lá sula bhfágadh an bád Doire agus bhí sé comh réidh againn an t-am a chaitheamh ag Davy le bheith ag spaisteoireacht fríd an bhaile sin. Mhealac muid linn ansin ar neart-lá gur bhain muid cé Dhoire amach. Bhí na sluaite ansin ag dul ar an bhád chéanna – daoine as achan chearn de Dhun na nGall agus an siúl céanna fúthu uilig a bhí fúinn féin. Bhí siad ann fir agus mná, aosta agus óg, agus iad uilig ag tabhairt a n-aghaidhe ar Albain féacháil an bhfuigheadh siad obair agus beagán airgid le cosnamh a chuideodh le hiad féin agus an mhuintir a bhí siad a fhágáil ina ndiaidh a choinneáil beo. An chuid acu a bhí anonn in aois agus a fuair blas an bhaile thall cheana féin d’aithneofá nach rabh fonn mór orthu a bheith ag dul chun siúil. Thuig siad nach rabh só ná sócmhal i ndán dóibh go bpilleadh siad. Sinne nach rabh fhios againn a athrach agus a rabh an óige againn cha rabh muid ach mar bheadh ógánaigh a bheadh ag dul chun bainise.
Fuair muid ár gcuid ticéad. Cha rabh siad daor san am – dhá scilling a d’íoc mise agus bhí leathchoróinn fágtha agam. Caitheadh go leor ama ag cur bollógaí agus earraí ar bord an tsoithigh; cuireadh muid féin ar bord ansin i gcuideachta an eallaigh agus scaoileadh an bád síos Loch Feabhail. Cha mb’fhiú trácht ar chumhaidh Choluim Cille an lá a bhí sé ag fágáil na hÉireann ón chuan chéanna seo le taobh an dóigh a bhí ar chuid dá rabh ar an tsoitheach sin.
Bhí achan rud ceart go leor i dtaca le holc fhad agus a bhí muid ar an támhall ach nuair a chuaigh muid amach ar an duibheagán thosaigh an bogadach agus an rollacadh. Bhí an ghaoth aniar aduaidh san am sin i ngualainn an tsoithigh agus farraige mhaith throm ann. Siud agus gur thógadh chois farraige mé fein char chuir mé mo chos ar bhád ariamh go dtí sin. Bhí me i mo shuí thíos i dtoiseach an tsoithigh agus nuair a thosaigh an bhogadach dar liom go rabh mo cheann ag éirí éadrom agus mo ghoile ar tí tiontó orm. Cha rabh i bhfad go rabh comrádaithe go leor agam ach siud agus go rabh mé tinn go maith cha dtáinig urla ar bith orm. Bhí Dia ag amharc ar an oíche a chuir mé isteach idir thinneas agus thromas agus ag coimhéad ar dhaoine eile a bhí ní ba mheasa ná mé fein. Dáiríre bhí me aon am amháin agus ba mhaith liom dá dtéadh an long síos go tóin. Bhí mé caite ansin slaom slam agus ba chuma liom cé acu tífinn talamh nó tráigh go brách nó nach bhfeicfinn.
Bhí muid istigh ag cé Ghlascú thart fan sé a chlog ar maidin. Ba í an chéad cheist ansin cén taobh a rabh muid ag dul a thabhairt ár n-aghaidhe, cén áit a bhfuighimis rud ínteacht le déanamh ann. Bhí Conall comh haineolach agus a bhí mé féin fá na gnoithe seo, ach fhad agus a bhí muid ag fanacht ar an ché i nDoire an tráthnóna roimh ré thit muid chun seanchais le fear as na Rosa – fear breá arbh aimn dó Pádraig Ó Baoill. Bhí sé meánaosta agus d’aithin muid ar an éideadh a bhí air gur ag pilleadh anonn a bhí sé. Chuir muid caint air agus dúirt sé linn go rabh sé ag obair in oibreacha móra an iarainn i gCoatbridge leis na blianta agus go rabh sé breá sásta ansin. I Lanarkshire atá Coatbridge, tuairim ar naoi nó deich de mhílte soir ó Ghlaschú. Thóg comhlacht Baird na Gartsherrie Iron Works ansin agus ar feadh blianta ba iad sin na hoibreacha iarainn ab ainmniúla sna trí ríochtaí. Cha rabh a dhath dá dtiocfadh leat a ainmniú ón tairne go dtí an t-ancaire mór nach rabh ag teacht as a gcuid sorn, ach má bhí, bhí allas á chailleadh ina gcuid monarchana. Bhí an obair maslach agus na huaireannaí fada ach b’fhearr é ná leath do shaoil a chaitheamh ar an ‘tramp’ ag cuartú oibre fríd na Lothians agus ó sin go crích na Sasan.
‘An mbeadh seans ar bith againne rud ínteacht a fháil le déanamh ann?’ arsa mise leis an Bhaollach, ‘dá dtéimis suas?’
‘Bhail, cha dtig liomsa freagar dhíreach a thabhairt ar do cheist,’ ar seisean, ‘ach tá mé breá mór leis an fhear a bhfuil cúram na n-oibríonnaí air agus má théid sibh an bealach labharfaidh me leis ar bhur son.’
3
Soir go Coatbridge
Nuair a d’fhág achan duine an bád maidin an lae a bhain muid Glascú amach, d’imigh an Baollach leis agus chan fhaca muid é ní ba mhó an iarraidh sin. Chuaigh sinn féin suas an baile agus chaith muid seal ag amharc thart. Chonaic muid brioscaí á ndíol i siopa ansin ar leithphingin an ceann a rabh sáith fear ar bith iontu. Cheannaigh muid cupla ceann an fear acu sin agus chuir inár bpócaí iad. Chuir muid ár gcomhairle i gcionn a chéile ansin agus shocraigh muid gur ar Coatbridge ab fhearr dúinn tarraingt. Bhí sé lan luath go fóill le dhul a dh’obair ar na feirmeacha agus smaointigh muid go mb’fhéidir go bhfuighimis rud ínteacht eile le dhéanamh go mbeadh lár an tsamhraidh ann.
Chuir muid tuairisc an bhealaigh, tugadh sin dúinn agus lig muid linn. Cha rabh eolas ag ceachtar againn ar an tír agus cha rabh fhios againn san am cé acu fada nó gairid an turas a bhí romhainn. Bhí rud amháin a bhí ag cur imní orm féin. Chluininn na seandaoine a bhí anonn is anall go hAlbain blianta roimhe seo ag trácht ar bhaile bheag a dtéadh siad fríd nuair a bhíodh said ag tarraingt ar an fhómhar – baile a dtugadh siad Armadale air. Sna laetha sin chaitheadh muintir na háite s’againne brístí agus scaoilteofaí móra de bháinín baile agus cha rabh áit ar bith a dtéadh siad nach mbíodh fhios gurbh iad a bhí ann. Cibé fuath a bhí ag bunadh an bhaile sin orthu, is cosúil go dtosnaíodh siad a chaitheamh buidéal agus cloch orthu achan am a bhfeiceadh siad iad. Chaitheadh na fir s’againne san am sin a gcuid corrán a bheith anonn leo agus bhíodh súgán casta thart ar an lann acu ar eagla go ndéanfadh siad dochar ar bith léi; ach nuair a bhíodh siad ag tarraingt ar an bhaile seo bhaineadh siad na súgáin de na corráin sa dóigh a mbeadh siad réidh le troid dá ndéanfadh scaimhearaithe an bhaile ionsaí orthu. Bhí eagla ormsa go mbeadh orainne a dhul fríd an bhaile sin ach, ádhmharach go leor, cha rabh – bhí sé ní b’fhaide soir.
Cha rabh fhios againne sin san am, ar ndóigh, agus shiúil muid linn go faichilleach. Bhí seanbhróga orainn agus leoga cha rabh cleachtadh mór againn orthu agus ba ghairid go deachaigh siad a mhilleadh na gcos againn. Cha dearn muid ach suí síos ar ghruaibhín an bhealaigh mhóir agus iad a stealladh dínn. Chaith muid trasna ar ár nguailleacha iad ansin agus threabhaigh linn costarnocht. Dálta na mban a mbíodh na bróga ar iompar leo fad ó shin nuair a bhíodh siad ag tarraingt ar Aifreann an Domhnaigh agus a chuireadh orthu iad ag Droicheadh na Caillí taobh amuigh de Ghort an Choirce, shuigh muid síos gur chuir muid orainn ar ais iad taobh amuigh de bhaile mhór Coatbridge. D’ith muid na brioscaí a cheannaigh muid sa tsíopa, agus nuair a bhí sin déanta againn tharraing muid ar an bhaile mhór agus ar oibreacha an iarainn. Bhí cuid mhór i gceart fear le feiceáil ansin agus cuma orthu uilig a bheith an-ghnoitheach. Chuir muid tuairisc an Bhaollaigh agus thug stócach beag fhad leis sinn. Bhí sé ina chraiceann, féadaim a rá, ag stealladh mianaigh comh tiubh agus a tháinig leis isteach i gceann de na soirn. Nuair a chonaic mé é ansin báite ina chuid allais, dar liom dá bhfaighinnse obair mar sin féin, cha bheinn ábalta a seasamh i bhfad.
D’aithin an Baollach muid in áit na mbonn, scairt sé ar fhear eile a bhí ina sheasamh ann agus d’iarr sé air a áit a líonadh fhad is a bheadh sé ag labhairt linne. Bhí fhios aige go maith, ar ndóigh, caidé an siúl a rabh muid ann. Thug sé leis sinn araon isteach in oifig bheag a bhí ann agus d’inis sé don fhear a bhí istigh ansin gur stócaigh sinn a bhí ar lorg oibre – cairde dó féin – agus dá dtigeadh leis rud ínteacht a thabhairt dúinn le déanamh go mbeadh sé an-bhuíoch dó. Chuir an fear ceist orainn cárbh aois muid agus nuair a d’inis muid dó, ar seisean:
‘Tá sibh óg, ach mar sin fein b’fhéidir go dtiocfaidh liom rud ínteacht a fháil díbh le déanamh.’
D’fhág an Baollach muid ansin agus dúirt go bhfeicfeadh sé muid in am stad. Thug fear na hoifige leis muidinne agus d’iarr ar fhear eile dhá bhara a fháil dúinn.
‘Anois,’ ar seisean, ‘siúlaigí liomsa.’
Shiúil, agus thug sé muid ár mbeirt chuig áit a rabh cruach mhianaigh a bhí comh hard leis an Eargal.
‘Anois,’ ar seisean, ‘má tá foinn oibre oraibh tig libh a dhul a thiomáint an mhianaigh sin fhad leis an tsorn sin thall. Gheobhaidh sibh deich scilling sa tseachtain ó Luan go Satharn. Tig libh bhur gcomhairle féin a dhéanamh anois ach mura dtaitníonn sin libh níl neart agamsa oraibh.’
D’amharc fear againn ar an fhear eile agus ba é an smaointiú a rinne muid glacadh leis an obair seo. Chuaigh muid araon i gcionn na mbaraí. Cha rabh lóistín ná rud ar bith socraithe againn ach bhí fhios againn nach ligfeadh an Baollach dúinn codladh amuigh. Nuair a tháinig am scaoilte casadh orainn é agus d’fhiafraigh muid de an dtiocfadh leis ár seoladh in áit ar bith a bhfuighimis lóistín. Dúirt sé go dtiocfadh. Thug sé an bheirt againn leis agus d’fhág sé sinn socraithe síos ag bean as Anagaire a choinníodh lóisteoirí ar an bhaile. Bhí an báire linn ansin: bhí obair againn agus greim le hithe agus leabaidh le sinn féin a shíneadh inti. Leoga cha rabh ár leabaidh deacair a chóiriú an oíche sin agus b’orainn a bhí an lúcháir nuair a shín muid ár gcnámha inti – an chéad oíche in Albain agus ár gcéad lá páighe saothraithe againn mar ‘fhir fásta’ ag treabhadh as ár ruball féin.
D’oibir muid linn ag tiomáint an mhianaigh ach cha rabh rún ar bith againn fanacht sa mhonarchain seo. Bhí muid ag feitheamh go cruaidh ar mhí Mheáin an tSamhraidh. Bhí fhios againn go mbíodh na fir a théadh anonn a thanú na dturnapaí ag dréim a bheith thuas fá Bherwickshire i dtrátha an dóú lá fichead den mhí Mheáin. Ba é sin an t-am a mbíodh siad ag dúil go mbeadh obair le fáil acu ag tanú. Thigeadh corrbhliain ceart go leor nach mbíodh na turnapaí réidh san am sin agus d’fhágadh sin seachtain chruaidh nó níos mó ag na creatúir a bhíodh ag feitheamh ar an obair. Bhíos mórán den obair déanta fá bhaile ag na fir seo sula n-imíodh siad – an dubhobair ar aon chaoi. Bhíodh an barr ar bhealach mhaith acu agus an mhóin bainte. Chaithfeadh na mná agus na paistí an chuid eile a dhéanamh nuair a bhíodh siadsan ar shiúl. Ach bhí mná thart sa pharóiste s’againne san am sin a d’oibreadh fear ar bith agus cha rabh obair ar bith nach dtáinig le cuid acu a dhéanamh – fiú tuí a chur ar theach.
5
Bonnington Farm
Ba ghnách le cuid den mhuintir s’againne blianta roimhe seo oibriú ar fheirm a dtugadh said Bonnington Farm uirthi agus nuair a bhí mé féin agus Conall ag tarraingt ar Dhún Báirr shocraigh muid go rachaimis ar thuairisc na háite sin. Rinne muid sin agus gan trioblóid ar bith d’éirigh linn a baint amach. Cha rabh an gabháltas comh mór leis na cinn a bhí thart air. Tuairim ar shé chéad acaire a bhí ann agus mura bhfuil meath mór ar mo chuimhne, sílim gur Young ab ainm don fhear ar leis é. Labhair sé linn go hiontach carthanach, ach cá bith mar bhí Béarla an Lagáin cha dtuigfeadh an mac mallacht an teanga a bhí aige seo. D’éirigh linn a inse dó ar scor ar bith caidé bhí ag cur bhuartha orainn.
‘Bhail,’ adeir sé (agus tá mé ag cur mo chanúna féin ar an rud a thuig mé uaidh), ‘tá an t-ádh oraibh. Tá mo chuid turnapaí réidh le tanú lá ar bith acu seo agus bhí mé go díreach ag feitheamh ar chuid de mhuintir na tíre s’agaibhse a theacht an bealach go gcuirinn ar obair iad. Siúlaigí libh síos anseo go dtaispeána mé an bhotaí díbh.’
Chuaigh sinne síos leis. Bhain sé an glas den doras agus bhí Dia féin ag amharc ar an áras a bhí ansin romhainn. Bhí seanleabaidh thuas i gcoirnéal na bothóige a rabh gráinnín cocháin caite inti agus dornán de shaic gharbha air sin. Ba í sin an leabaidh a bheadh againne. Bhí conamar guail caite sa chlúdaigh eile.
‘Creidim, a bhuachaillí,’ aras an máistir linn féin, ‘go bhfuil ocras oraibh anois i ndiaidh an tsiúil.’
‘Bhail, níl muid saor,’ arsa sinne as béal a chéile.
‘Tá go maith,’ ar seisean, ‘rachaidh mé suas chun tí agus bhéarfaidh mé rud ínteacht chugaibh a íosfas sibh. Ó sin amach, tig libh amharc ‘bhur ndiaidh féin.’
D’imigh sé leis agus chan fhada uilig a bhí sé ar shiúl gur phill sé agus dornán mine coirce agus dhá bhabhal agus braon bainne leis.
‘Anois,’ a deir sé, ‘tig libh an bainne a mheascadh leis an mhin coirce agus bróis a dhéanamh de. Dhéanfaidh sin cúis díbh go bhfaighidh sibh féin rud ínteacht. Féadfaidh sibh a dhul amach i gcionn na dturnapaí ar maidin amárach.’
D’fhág sé ansin muid.
Char chuala sinne trácht ar an bhróis Albanach udaí go dtí seo. Chuala muid fán cháfraith agus fá mhórán cineál eile bróiseanna a níodh siad fá bhaile ach chan fhaca muid an mhin choirce fhuar ariamh á meascadh leis an bhainne agus cha rabh fonn mór orainn an phroinn seo a ithe. Bhí cupla briosca go fóill linn inár bpóca agus d’ith muid iad leis an bhainne fhuar. D’amharc muid fá dtaobh dínn ansin, ghlan muid suas an bhotaí comh maith agus a tháinig linn agus chóirigh muid sórt leapa dúinn féin. D’imigh muid amach ansin ar lorg siopa. Chuartaigh muid linn go dtáinig muid ar cheann fá dheireadh tuairim ar chupla míle uainn. Cheannaigh muid giota aráin ansin agus bhí focal an mháistir againn go bhfuighimis ár sáith bainne sa teach mhór. Fuair.
Chuaigh muid fá chónaí go luath an oíche sin. Bhí muid tuirseach agus bhí fhios againn go gcaithfimis a bheith ar ár gcois leis an scarthanaigh. B’fhíor é. I dtrátha a sé a chlog maidin lá thar na mhárach, agus muid inár gcodladh, buaileadh straiméid an fhuinneoig agus chuir fear amuigh guldar as go raibh an t-am againn a bheith ag bogadaigh má bhí rún againn a dhul i gcionn oibre. Chaith orainn ansin agus nuair a d’ith muid giota aráin mar shnathadh leis an bhainne a tugadh dúinn chuaigh muid amach. Bhí an báillí ina sheasamh ansin ag fanacht linn agus thug sé leis chun na páirce sinn. Bhí sin ann páirc bhreá. Measaim gan bhréig gan áibhéil go rabh céad acaire faoi thurnapaí inti. Cuireadh isteach ina cionn sin muid. Leoga cha rabh mórán cleachtaithe againn ar an tanú ach char dheacair foghlaim. Dhá scilling an t-acaire a bhí as an obair sin agus níl feidhm domh a rá go mbeadh stócaigh nach rabh ach ag tosú tamall fada ag déanamh a bhfortúin uirthi.
D’oibir muid linn mar sin agus cha rabh i bhfad go rabh muintir Chloch Cheannfhaola ag teacht ina sluaite. Cha rabh de dhíobháil san áit a rabh sinne ach beirt eile go dtí an fómhar. Fuair an chéad bheirt a tháinig an obair – Séamas Ó Gallchobhair agus Micí Mac Suibhne. Bhí seanaithne ag an mháistir orthu agus ar ndóigh bhí aithne againn féin orthu. Tá an bheirt ar shlua na marbh leis na blianta. Bhí Séamas mórán de shé troithe go leith ar airde agus fear an-ghreannmhar a bhí ann. Nuair a chonaic sé na saic ar an leabaidh a rabh sé ag dul a luí inti chuaigh sé ar an daoraigh. Tharraing sé ar an teach mhór gur iarr sé plaincéid agus chan é amháin go bhfuair sé cupla seancheann dúinne fosta. Nuair a d’éirigh sé ar maidin lá thar na mhárach chuir mé ceist air caidé mar chodail sé an oíche sin.
‘Char chodail mé chor ar bith,’ arsa Séamas.
‘Caidé ba chiall duit?’ arsa mise.
‘Ó tá’ ar seisean, ‘bhí mo phlaincéad róghairid, ach seal mise a theacht isteach anocht dhéanfaidh mé fada go leor é.’
Nuair a bhí an lá istigh agus tháinig muid isteach ar ais chun na botaí, shuigh Séamas síos gur chaith sé toit agus go dearn sé a scíste. Nuair a bhí sin déanta aige tharraing sé ar an leabaidh agus thóg leis an plaincéad amach a chois na tineadh. Tharraing sé scian phóca amach agus chuir sé scor i lár an phlaincéid. Rug sé air ansin agus rois sé é ó bhun go barr. Bhí snáthad agus snáithe aige fosta – mar a bhíodh ag na seanlámha uilig a bhíodh anonn is anall go hAlbain. Cha bhíodh móran éadaí leo agus nuair a strócadh siad ball chaithfeadh siad dóigh a bheith orthu paiste nó greim a chur. Bhíodh na comhgair i gcónaí leo. Thug Séamas dhá leath an phlaincéid do chéile ar scor ar bith agus bhí sé fada go leor aige an oíche sin.
2
Moje první plavba po moři
U Davyho jsme se měli dobře. Věděli jsme, že den předtím, než loď vypluje z Derry, nám pěkně uteče a mohli jsme ho stejně dobře strávit u Davyho jako procházením po městě. V poledne jsme se tedy chvíli potulovali, až jsme došli do derrského přístavu. Byly tam davy lidí mířících na tutéž loď: byli ze všech koutů hrabství Donegal a všichni se vydávali na tutéž cestu jako my. Byli tam muži i ženy, staří i mladí a všichni vyráželi do Skotska a přemýšleli, zda dostanou práci, aby si vydělali trochu peněz pro sebe a rodinu, kterou právě ve zdraví opustili. Na těch, kteří už byli v letech a okusili cizinu, jsi poznal, že nemají zrovna velkou chuť se dávat zase na cestu. Věděli, že nebudou mít v duši klid, dokud se nevrátí domů. Nám mladým, co jsme ještě nepoznali nic jiného, ale bylo, jako když se jede někam za zábavou.
Koupili jsme si lodní lístky. Nebyly tehdy drahé – zaplatil jsem za svůj dva šilinky a ještě mi zůstalo půl koruny. Trvalo dlouho, než do lodi nahnali voly a naložili zboží. Pak jsme s dobytkem nastoupili i my a loď vplula do ústí řeky Feabhal. Žal svatého Kolumba, když odplouval z Irska právě z onoho přístavu, nestojí vůbec za řeč v porovnání s tím, jak na tom byli někteří z lidí na palubě.
Všechno šlo celkem dobře, dokud jsme pluli klidnými vodami, ale jakmile jsme se dostali na širé moře, začalo to houpat a kymácet. Zrovna foukal severozápadní vítr proti přídi lodi a moře bylo dost rozbouřené. I když jsem u moře vyrostl, na žádnou loď jsem nikdy předtím nevkročil. Právě jsem seděl na přídi, když se loď začala houpat. Měl jsem pocit, že se mi hlava točí a žaludek obrací. Netrvalo dlouho a měl jsem mnoho společníků. I když mi ale bylo hodně zle, vůbec jsem nezvracel. Bůh byl tu noc svědkem, jak nevolno a úzko mi bylo, a shlížel i na jiné, kterým bylo hůř než mně. Vskutku jsem si v jednu chvíli i přál, aby loď šla rovnou ke dnu. Nakonec jsem tam jen bez síly ležel a bylo mi jedno, jestli ještě někdy spatřím pevnou zem, nebo ne.
Do přístavu v Glasgow jsme dorazili kolem šesté hodiny ráno. Naší první starostí bylo, kam zamířit a kde bychom asi dostali nějakou práci. Conall byl v těchto věcech stejně nezkušený jako já. Když jsme předchozího odpoledne čekali v derrském přístavu, dali jsme se do řeči s jedním mužem z Na Rosa – byl to správný chlap, jmenoval se Pádraig Ó Baoill. Byl ve středních letech a z jeho oblečení jsme poznali, že se za prací nevydává poprvé. Vyptali jsme se ho a on nám řekl, že už léta pracuje v železárnách v Coatbridge a že je tam spokojený. Coatbridge je v Lanarkshire asi devět nebo deset mil na východ od Glasgow. Železárny Gartsherrie tam postavila společnost Baird a dlouhá léta to byly nejslavnější železárny ve všech třech královstvích. Cokoliv, na co sis vzpomněl, od hřebíků až po velké kotvy, vyšlo z jejich pecí. Ano, ale v těch továrnách to také stálo hodně potu. Práce to byla těžká a hodiny se vlekly, jenže i tak to bylo lepší, než se půl života potloukat Lothianem a hledat práci od Skotska až po poslední kout Anglie.
„A my bychom tam mohli také nějakou práci dostat,“ zeptali jsme se Ó Baoilla, „kdybychom se tam nahoru vypravili?“
„No, nemůžu ti sice rovnou odpovědět,“ řekl, „ale jsem zadobře s mužem, který má práce na starosti. Když tam dorazíte, přimluvím se za vás.“
3
Na východ do Coatbridge
Když ráno v Glasgow všichni vystoupili z lodi, Ó Baoill odešel a už jsme ho víc neviděli. My jsme se vydali nahoru do města a chvíli se jen tak rozhlíželi kolem. V jednom obchodě jsme viděli prodávat za půl pence suchary, které mohly zasytit každého chlapa. Oba jsme si jich pár koupili a dali si je do kapes. Potom jsme se poradili a rozhodli se, že nejlepší bude vydat se do Coatbridge. Bylo totiž ještě příliš brzy na to, abychom šli pracovat na farmy, a tak jsme si mysleli, že možná seženeme něco jiného na práci až do půlky léta.
Zeptali jsme se na cestu a bylo nám řečeno, kudy jít, a tak jsme vyrazili. Ani jeden jsme o tom kraji nic nevěděli a dokonce jsme tehdy ani netušili, jestli nás čeká dlouhá nebo krátká cesta. Jedna věc mi ale dělala starosti. Slýchával jsem starší lidi u nás, kteří tehdy jezdívali do Skotska, zmiňovat jedno malé městečko, kterým procházeli na cestě za prací na sklizních – říkali mu Armadale. Tehdy lidé od nás nosili kalhoty a velké kabáty z doma tkané vlněné příze, a kamkoliv přišli, všude je podle toho poznali. Ať už tamní lidé naše nesnášeli z jakéhokoliv důvodu, podle všeho po nich začali házet lahve a kameny, kdykoliv je viděli. Naši chlapi si tenkrát museli s sebou na sklizeň brát vlastní srpy, jejichž čepel běžně omotávali provazem, protože se báli, aby se nějak nepoškodila, ale když procházeli tímhle městečkem, tak provaz sundali, aby byli připraveni na bitku, kdyby se do nich tamní bouřliváci pustili. Měl jsem strach, že tudy budeme muset projít, ale naštěstí ne – to městečko bylo mnohem dál na východ.
To jsme tehdy ale nevěděli, a tak jsme šli opatrně. Na nohou jsme měli staré boty a navíc jsme na ně nebyli moc zvyklí, takže nás po chvíli začaly tlačit. Sedli jsme si tedy na kraj cesty a zuli si je. Přehodili jsme si je pak přes rameno a šli dál bosí. Tak jako ženy od nás, které si kdysi dávno boty nosily v ruce, když šly v neděli na mši, a nazuly si je až na mostě Staré báby ještě před vsí Gort an Ghoirce, i my jsme si znovu sedli před Coatbridge, abychom se obuli. Snědli jsme suchary, které jsme si koupili v obchodě, a když jsme byli hotovi, vyrazili jsme do toho velkého města a do železáren. Bylo tam všude vidět mnoho mužů a všichni vypadali zaneprázdněně. Zeptali jsme se na Ó Baoilla a nějaký chlapec nás k němu zavedl. Musím říct, že byl skoro nahý a ládoval rudu, jak nejrychleji mohl, do jedné z pecí. Když jsem ho tak viděl, jak z něj proudem teče pot, pomyslel jsem si, že jestli dostanu takovou práci, dlouho to asi nevydržím.
Ó Baoill nás hned poznal a zavolal na nějakého muže, který stál poblíž, a poprosil ho, aby ho zastoupil, zatímco s námi bude mluvit. Moc dobře věděl, proč jsme za ním přišli. Vzal nás do malé kanceláře a muži, který seděl vevnitř, oznámil, že jsme dva mladíci, jeho přátelé, co hledají práci, a že pokud by nám nějakou dal, byl by mu moc vděčný. Ten muž se nás zeptal, kolik nám je let, a když jsme mu odpověděli, řekl nám:
„Jste mladí, ale i tak pro vás možná něco mám.“
Ó Baoill nás tam pak nechal s tím, že nás uvidí po směně. Muž z kanceláře nás hned vzal a nějakému jinému muži řekl, ať nám sežene dvě kolečka.
„A teď pojďte se mnou,“ vyzval nás.
Tak jsme tedy šli a on nás zavedl k obrovské haldě rudy, která byla snad tak vysoká jako hora Earagail.
„Tak tedy,“ začal, „jestli máte chuť do práce, můžete vozit rudu tamhle k té peci. Dostanete deset šilinků za týden od pondělí do soboty. Můžete se teď poradit, ale jestli se vám tohle nelíbí, nic jiného pro vás udělat nemůžu.“
Podívali jsme se na sebe a hned jsme se rozhodli tu práci přijmout. Došli jsme si tedy pro kolečka. Sice jsme neměli domluvené žádné ubytování, ale věděli jsme, že Ó Baoill nás nenechá spát venku. Když jsem se s ním po práci setkali, zeptali jsme se, jestli nás může poslat někam, kde dostaneme nocleh. Řekl, že ano, a zařídil nám ubytování u ženy z Anagaire, která ve městě přijímala nocležníky. Dosáhli jsme tedy svého cíle: měli jsme práci, něco k snědku a postel, na kterou se natáhnout. Vskutku nám ten večer netrvalo dlouho si ustlat a byli jsme velmi spokojeni, když jsme si konečně lehli: naše první noc ve Skotsku a první den práce za mzdu, který jsme si odpracovali jako „dospělí muži“, co se starají sami o sebe.
Nějakou dobu jsme tam tedy pracovali a vozili rudu do pecí, ale ani jeden z nás nechtěl v té továrně zůstat. Nemohli jsme se dočkat června. Věděli jsme, že muži, kteří od nás jezdí na pletí tuřínu, jsou očekáváni nahoře v Berwickshire kolem dvacátého června. Právě tehdy měli největší naději, že dostanou práci. Občas se však stávalo, že některý rok tou dobou tuříny narostlé k propletí ještě nebyly, a potom museli chudáci čekat celý dlouhý týden nebo víc. Většinu práce doma stihli chlapi udělat předtím, než odjeli – alespoň té horší práce. Sklizeň měli skoro pod střechou a rašelinu na otop vykopanou. Zbytek už musely dodělat ženy a děti, zatímco muži byli pryč. Ale ženy od nás tenkrát pracovaly stejně jako muži a nebyla práce, kterou by nezvládly udělat – dokonce položit došky na střechu.
5
Farma Bonnington
Naši lidé tehdy obvykle pracovali na farmě, které se říkalo Bonnington, a když jsme se já a Conall vydali k Dunbaru, dohodli jsme se, že se na to místo vyptáme. Tak jsme to udělali a bez potíží se nám podařilo farmu najít. Její pozemky nebyly tak veliké jako těch okolních. Bylo to asi šest set akrů, a pokud mě paměť zcela neklame, myslím, že muž, který hospodářství vlastnil, se jmenoval Young. Hovořil s námi velmi přátelsky, ale ať už byla angličtina ze severoirských nížin jakákoliv, ani čert by nerozuměl jazyku, kterým mluvil tenhle chlap. Nějak se nám ale podařilo dát mu na srozuměnou, o co nám jde.
„No,“ prohlásil (a říkám teď vlastním jazykem to, co jsem od něj pochopil), „máte velké štěstí. Moje tuříny jsou právě tak narostlé k propletí a zrovna jsem očekával, že přijdou lidé od vás, abych jim dal práci. Pojďte se mnou, ukážu vám váš příbytek.“
Šli jsme s ním tedy dolů. Odemkl dveře a na mou duši ani Bůh snad neviděl takové obydlí, jaké jsme měli před sebou. V jednom rohu toho domku stála stará postel vystlaná slámou a přes ni hozený kus starého pytle. To měla být naše postel. V druhém rohu se válelo trochu uhlí.
„Myslím, chlapci,“ obrátil se na nás farmář, „že musíte mít po té cestě pořádný hlad.“
„To tedy ano,“ řekli jsme najednou.
„Dobře,“ odpověděl, „zajdu nahoru na statek a přinesu vám něco k jídlu. Potom se o sebe už můžete postarat sami.“
Odešel tedy a za malou chvíli se vrátil s hrstkou ovesné mouky, dvěma miskami a trochou mléka.
„A teď,“ poradil nám, „si můžete mouku a mléko smíchat dohromady a udělat si z toho kaši. To vám bude zatím stačit, než si seženete něco dalšího k jídlu. Zítra ráno půjdete na tuřín.“
A s tím odešel.
Nikdy předtím jsme o téhle skotské kaši neslyšeli. Znali jsme spousty jiných druhů kaší, co se dělaly u nás, ale dosud jsme nikdy neviděli, že by se ovesná mouka a mléko smíchaly za studena, a ani jsme neměli velkou chuť takové jídlo vyzkoušet. Ještě jsme měli nějaké suchary v kapse, a tak jsme je snědli a zapili studeným mlékem. Pak jsme se trochu porozhlédli, v domku poklidili, jak nejlépe to šlo, a na spaní si připravili jakous takous postel. Potom jsme vyrazili hledat obchod. Nějakou dobu nám trvalo, než jsme nakonec na jeden narazili pár mil od nás. Koupili jsme si trochu chleba a od farmáře jsme měli slíbeno, že dostaneme dost mléka na statku. A taky že dostali.
Šli jsme ten večer brzy spát. Byli jsme unavení a navíc jsme věděli, že druhý den budeme muset být na nohou s rozedněním. A bylo to tak. V šest hodin ráno, když jsme ještě spali, se ozvalo zabušení na okno a venku někdo hartusil, že už je čas se pohnout, jestli máme v úmyslu jít pracovat. Rychle jsme se oblékli, posnídali trochu chleba a mléka, které jsme dostali, a vyšli jsme. Venku na nás už čekal šafář a odvedl nás na pozemek. Bylo to pěkné pole a myslím, že vůbec nepřeháním, když řeknu, že tam rostlo dobrých sto akrů tuřínu. Zavedli nás tedy na něj. Moc zkušeností s pletím tuřínu jsme sice neměli, ale naučili jsme se to snadno. Platili dva šilinky za akr a nemusím snad ani podotýkat, že než by jeden při téhle práci zbohatnul, trvalo by to pěkně dlouho.
Nějakou dobu jsme tam tedy pracovali a zanedlouho začalo přicházet mnoho lidí z Cloich Cheann Fhaola. Tam, co jsme pracovali my, ale potřebovali až do sklizně už jen další dva lidi. Práci tedy dostali první dva, co přišli – Séamas Ó Gallchobhair a Micí Mac Suibhne. Majitel je už dlouho znal a znali jsme je dokonce i my. Oba jsou již dávno mrtví. Séamas měřil šest a půl stopy a byl to vtipný chlapík. Když viděl ty pytle na posteli, na které měl spát, pěkně se rozčílil. Zašel na statek, aby poprosil o nějakou přikrývku, a nedostal jenom jednu, ale vymohl také pár starých pro nás. Když druhý den ráno vstal, zeptal jsem se ho, jak se vyspal.
„Ani jsem oka nezamhouřil,“ na to Séamas.
„Jak to?“ vyptával jsem se.
„No,“ začal vysvětlovat, „ta přikrývka mi byla krátká. Ale až večer přijdu, pěkně si ji prodloužím.“
Když bylo po práci a vrátili jsme se do našeho domku, Séamas si nejdříve zakouřil a odpočinul. Pak stáhnul přikrývku z postele a vzal si ji k ohni. Nato vytáhnul kapesní nůž a uprostřed ji nařízl. Potom ji pevně chytil a odshora dolů roztrhl. Nosil u sebe jehlu i nit – jako všichni, co tenkrát jezdívali do Skotska za prací. Neměli totiž moc oblečení, a pokud si ho někde natrhli, museli si ho nějak spravit záplatou nebo zašít sami. Vždycky měli všechno potřebné u sebe. Séamas ty dvě půlky přikrývky k sobě přišil a ten večer už mu byla dlouhá dost.
2
Mo Chéad Turas Farraige
Chaith muid seal maith i dtigh Davy. Bhí fhios againn go mbeadh sé anonn go maith sa lá sula bhfágadh an bád Doire agus bhí sé comh réidh againn an t-am a chaitheamh ag Davy le bheith ag spaisteoireacht fríd an bhaile sin. Mhealac muid linn ansin ar neart-lá gur bhain muid cé Dhoire amach. Bhí na sluaite ansin ag dul ar an bhád chéanna – daoine as achan chearn de Dhun na nGall agus an siúl céanna fúthu uilig a bhí fúinn féin. Bhí siad ann fir agus mná, aosta agus óg, agus iad uilig ag tabhairt a n-aghaidhe ar Albain féacháil an bhfuigheadh siad obair agus beagán airgid le cosnamh a chuideodh le hiad féin agus an mhuintir a bhí siad a fhágáil ina ndiaidh a choinneáil beo. An chuid acu a bhí anonn in aois agus a fuair blas an bhaile thall cheana féin d’aithneofá nach rabh fonn mór orthu a bheith ag dul chun siúil. Thuig siad nach rabh só ná sócmhal i ndán dóibh go bpilleadh siad. Sinne nach rabh fhios againn a athrach agus a rabh an óige againn cha rabh muid ach mar bheadh ógánaigh a bheadh ag dul chun bainise.
Fuair muid ár gcuid ticéad. Cha rabh siad daor san am – dhá scilling a d’íoc mise agus bhí leathchoróinn fágtha agam. Caitheadh go leor ama ag cur bollógaí agus earraí ar bord an tsoithigh; cuireadh muid féin ar bord ansin i gcuideachta an eallaigh agus scaoileadh an bád síos Loch Feabhail. Cha mb’fhiú trácht ar chumhaidh Choluim Cille an lá a bhí sé ag fágáil na hÉireann ón chuan chéanna seo le taobh an dóigh a bhí ar chuid dá rabh ar an tsoitheach sin.
Bhí achan rud ceart go leor i dtaca le holc fhad agus a bhí muid ar an támhall ach nuair a chuaigh muid amach ar an duibheagán thosaigh an bogadach agus an rollacadh. Bhí an ghaoth aniar aduaidh san am sin i ngualainn an tsoithigh agus farraige mhaith throm ann. Siud agus gur thógadh chois farraige mé fein char chuir mé mo chos ar bhád ariamh go dtí sin. Bhí me i mo shuí thíos i dtoiseach an tsoithigh agus nuair a thosaigh an bhogadach dar liom go rabh mo cheann ag éirí éadrom agus mo ghoile ar tí tiontó orm. Cha rabh i bhfad go rabh comrádaithe go leor agam ach siud agus go rabh mé tinn go maith cha dtáinig urla ar bith orm. Bhí Dia ag amharc ar an oíche a chuir mé isteach idir thinneas agus thromas agus ag coimhéad ar dhaoine eile a bhí ní ba mheasa ná mé fein. Dáiríre bhí me aon am amháin agus ba mhaith liom dá dtéadh an long síos go tóin. Bhí mé caite ansin slaom slam agus ba chuma liom cé acu tífinn talamh nó tráigh go brách nó nach bhfeicfinn.
Bhí muid istigh ag cé Ghlascú thart fan sé a chlog ar maidin. Ba í an chéad cheist ansin cén taobh a rabh muid ag dul a thabhairt ár n-aghaidhe, cén áit a bhfuighimis rud ínteacht le déanamh ann. Bhí Conall comh haineolach agus a bhí mé féin fá na gnoithe seo, ach fhad agus a bhí muid ag fanacht ar an ché i nDoire an tráthnóna roimh ré thit muid chun seanchais le fear as na Rosa – fear breá arbh aimn dó Pádraig Ó Baoill. Bhí sé meánaosta agus d’aithin muid ar an éideadh a bhí air gur ag pilleadh anonn a bhí sé. Chuir muid caint air agus dúirt sé linn go rabh sé ag obair in oibreacha móra an iarainn i gCoatbridge leis na blianta agus go rabh sé breá sásta ansin. I Lanarkshire atá Coatbridge, tuairim ar naoi nó deich de mhílte soir ó Ghlaschú. Thóg comhlacht Baird na Gartsherrie Iron Works ansin agus ar feadh blianta ba iad sin na hoibreacha iarainn ab ainmniúla sna trí ríochtaí. Cha rabh a dhath dá dtiocfadh leat a ainmniú ón tairne go dtí an t-ancaire mór nach rabh ag teacht as a gcuid sorn, ach má bhí, bhí allas á chailleadh ina gcuid monarchana. Bhí an obair maslach agus na huaireannaí fada ach b’fhearr é ná leath do shaoil a chaitheamh ar an ‘tramp’ ag cuartú oibre fríd na Lothians agus ó sin go crích na Sasan.
‘An mbeadh seans ar bith againne rud ínteacht a fháil le déanamh ann?’ arsa mise leis an Bhaollach, ‘dá dtéimis suas?’
‘Bhail, cha dtig liomsa freagar dhíreach a thabhairt ar do cheist,’ ar seisean, ‘ach tá mé breá mór leis an fhear a bhfuil cúram na n-oibríonnaí air agus má théid sibh an bealach labharfaidh me leis ar bhur son.’
3
Soir go Coatbridge
Nuair a d’fhág achan duine an bád maidin an lae a bhain muid Glascú amach, d’imigh an Baollach leis agus chan fhaca muid é ní ba mhó an iarraidh sin. Chuaigh sinn féin suas an baile agus chaith muid seal ag amharc thart. Chonaic muid brioscaí á ndíol i siopa ansin ar leithphingin an ceann a rabh sáith fear ar bith iontu. Cheannaigh muid cupla ceann an fear acu sin agus chuir inár bpócaí iad. Chuir muid ár gcomhairle i gcionn a chéile ansin agus shocraigh muid gur ar Coatbridge ab fhearr dúinn tarraingt. Bhí sé lan luath go fóill le dhul a dh’obair ar na feirmeacha agus smaointigh muid go mb’fhéidir go bhfuighimis rud ínteacht eile le dhéanamh go mbeadh lár an tsamhraidh ann.
Chuir muid tuairisc an bhealaigh, tugadh sin dúinn agus lig muid linn. Cha rabh eolas ag ceachtar againn ar an tír agus cha rabh fhios againn san am cé acu fada nó gairid an turas a bhí romhainn. Bhí rud amháin a bhí ag cur imní orm féin. Chluininn na seandaoine a bhí anonn is anall go hAlbain blianta roimhe seo ag trácht ar bhaile bheag a dtéadh siad fríd nuair a bhíodh said ag tarraingt ar an fhómhar – baile a dtugadh siad Armadale air. Sna laetha sin chaitheadh muintir na háite s’againne brístí agus scaoilteofaí móra de bháinín baile agus cha rabh áit ar bith a dtéadh siad nach mbíodh fhios gurbh iad a bhí ann. Cibé fuath a bhí ag bunadh an bhaile sin orthu, is cosúil go dtosnaíodh siad a chaitheamh buidéal agus cloch orthu achan am a bhfeiceadh siad iad. Chaitheadh na fir s’againne san am sin a gcuid corrán a bheith anonn leo agus bhíodh súgán casta thart ar an lann acu ar eagla go ndéanfadh siad dochar ar bith léi; ach nuair a bhíodh siad ag tarraingt ar an bhaile seo bhaineadh siad na súgáin de na corráin sa dóigh a mbeadh siad réidh le troid dá ndéanfadh scaimhearaithe an bhaile ionsaí orthu. Bhí eagla ormsa go mbeadh orainne a dhul fríd an bhaile sin ach, ádhmharach go leor, cha rabh – bhí sé ní b’fhaide soir.
Cha rabh fhios againne sin san am, ar ndóigh, agus shiúil muid linn go faichilleach. Bhí seanbhróga orainn agus leoga cha rabh cleachtadh mór againn orthu agus ba ghairid go deachaigh siad a mhilleadh na gcos againn. Cha dearn muid ach suí síos ar ghruaibhín an bhealaigh mhóir agus iad a stealladh dínn. Chaith muid trasna ar ár nguailleacha iad ansin agus threabhaigh linn costarnocht. Dálta na mban a mbíodh na bróga ar iompar leo fad ó shin nuair a bhíodh siad ag tarraingt ar Aifreann an Domhnaigh agus a chuireadh orthu iad ag Droicheadh na Caillí taobh amuigh de Ghort an Choirce, shuigh muid síos gur chuir muid orainn ar ais iad taobh amuigh de bhaile mhór Coatbridge. D’ith muid na brioscaí a cheannaigh muid sa tsíopa, agus nuair a bhí sin déanta againn tharraing muid ar an bhaile mhór agus ar oibreacha an iarainn. Bhí cuid mhór i gceart fear le feiceáil ansin agus cuma orthu uilig a bheith an-ghnoitheach. Chuir muid tuairisc an Bhaollaigh agus thug stócach beag fhad leis sinn. Bhí sé ina chraiceann, féadaim a rá, ag stealladh mianaigh comh tiubh agus a tháinig leis isteach i gceann de na soirn. Nuair a chonaic mé é ansin báite ina chuid allais, dar liom dá bhfaighinnse obair mar sin féin, cha bheinn ábalta a seasamh i bhfad.
D’aithin an Baollach muid in áit na mbonn, scairt sé ar fhear eile a bhí ina sheasamh ann agus d’iarr sé air a áit a líonadh fhad is a bheadh sé ag labhairt linne. Bhí fhios aige go maith, ar ndóigh, caidé an siúl a rabh muid ann. Thug sé leis sinn araon isteach in oifig bheag a bhí ann agus d’inis sé don fhear a bhí istigh ansin gur stócaigh sinn a bhí ar lorg oibre – cairde dó féin – agus dá dtigeadh leis rud ínteacht a thabhairt dúinn le déanamh go mbeadh sé an-bhuíoch dó. Chuir an fear ceist orainn cárbh aois muid agus nuair a d’inis muid dó, ar seisean:
‘Tá sibh óg, ach mar sin fein b’fhéidir go dtiocfaidh liom rud ínteacht a fháil díbh le déanamh.’
D’fhág an Baollach muid ansin agus dúirt go bhfeicfeadh sé muid in am stad. Thug fear na hoifige leis muidinne agus d’iarr ar fhear eile dhá bhara a fháil dúinn.
‘Anois,’ ar seisean, ‘siúlaigí liomsa.’
Shiúil, agus thug sé muid ár mbeirt chuig áit a rabh cruach mhianaigh a bhí comh hard leis an Eargal.
‘Anois,’ ar seisean, ‘má tá foinn oibre oraibh tig libh a dhul a thiomáint an mhianaigh sin fhad leis an tsorn sin thall. Gheobhaidh sibh deich scilling sa tseachtain ó Luan go Satharn. Tig libh bhur gcomhairle féin a dhéanamh anois ach mura dtaitníonn sin libh níl neart agamsa oraibh.’
D’amharc fear againn ar an fhear eile agus ba é an smaointiú a rinne muid glacadh leis an obair seo. Chuaigh muid araon i gcionn na mbaraí. Cha rabh lóistín ná rud ar bith socraithe againn ach bhí fhios againn nach ligfeadh an Baollach dúinn codladh amuigh. Nuair a tháinig am scaoilte casadh orainn é agus d’fhiafraigh muid de an dtiocfadh leis ár seoladh in áit ar bith a bhfuighimis lóistín. Dúirt sé go dtiocfadh. Thug sé an bheirt againn leis agus d’fhág sé sinn socraithe síos ag bean as Anagaire a choinníodh lóisteoirí ar an bhaile. Bhí an báire linn ansin: bhí obair againn agus greim le hithe agus leabaidh le sinn féin a shíneadh inti. Leoga cha rabh ár leabaidh deacair a chóiriú an oíche sin agus b’orainn a bhí an lúcháir nuair a shín muid ár gcnámha inti – an chéad oíche in Albain agus ár gcéad lá páighe saothraithe againn mar ‘fhir fásta’ ag treabhadh as ár ruball féin.
D’oibir muid linn ag tiomáint an mhianaigh ach cha rabh rún ar bith againn fanacht sa mhonarchain seo. Bhí muid ag feitheamh go cruaidh ar mhí Mheáin an tSamhraidh. Bhí fhios againn go mbíodh na fir a théadh anonn a thanú na dturnapaí ag dréim a bheith thuas fá Bherwickshire i dtrátha an dóú lá fichead den mhí Mheáin. Ba é sin an t-am a mbíodh siad ag dúil go mbeadh obair le fáil acu ag tanú. Thigeadh corrbhliain ceart go leor nach mbíodh na turnapaí réidh san am sin agus d’fhágadh sin seachtain chruaidh nó níos mó ag na creatúir a bhíodh ag feitheamh ar an obair. Bhíos mórán den obair déanta fá bhaile ag na fir seo sula n-imíodh siad – an dubhobair ar aon chaoi. Bhíodh an barr ar bhealach mhaith acu agus an mhóin bainte. Chaithfeadh na mná agus na paistí an chuid eile a dhéanamh nuair a bhíodh siadsan ar shiúl. Ach bhí mná thart sa pharóiste s’againne san am sin a d’oibreadh fear ar bith agus cha rabh obair ar bith nach dtáinig le cuid acu a dhéanamh – fiú tuí a chur ar theach.
5
Bonnington Farm
Ba ghnách le cuid den mhuintir s’againne blianta roimhe seo oibriú ar fheirm a dtugadh said Bonnington Farm uirthi agus nuair a bhí mé féin agus Conall ag tarraingt ar Dhún Báirr shocraigh muid go rachaimis ar thuairisc na háite sin. Rinne muid sin agus gan trioblóid ar bith d’éirigh linn a baint amach. Cha rabh an gabháltas comh mór leis na cinn a bhí thart air. Tuairim ar shé chéad acaire a bhí ann agus mura bhfuil meath mór ar mo chuimhne, sílim gur Young ab ainm don fhear ar leis é. Labhair sé linn go hiontach carthanach, ach cá bith mar bhí Béarla an Lagáin cha dtuigfeadh an mac mallacht an teanga a bhí aige seo. D’éirigh linn a inse dó ar scor ar bith caidé bhí ag cur bhuartha orainn.
‘Bhail,’ adeir sé (agus tá mé ag cur mo chanúna féin ar an rud a thuig mé uaidh), ‘tá an t-ádh oraibh. Tá mo chuid turnapaí réidh le tanú lá ar bith acu seo agus bhí mé go díreach ag feitheamh ar chuid de mhuintir na tíre s’agaibhse a theacht an bealach go gcuirinn ar obair iad. Siúlaigí libh síos anseo go dtaispeána mé an bhotaí díbh.’
Chuaigh sinne síos leis. Bhain sé an glas den doras agus bhí Dia féin ag amharc ar an áras a bhí ansin romhainn. Bhí seanleabaidh thuas i gcoirnéal na bothóige a rabh gráinnín cocháin caite inti agus dornán de shaic gharbha air sin. Ba í sin an leabaidh a bheadh againne. Bhí conamar guail caite sa chlúdaigh eile.
‘Creidim, a bhuachaillí,’ aras an máistir linn féin, ‘go bhfuil ocras oraibh anois i ndiaidh an tsiúil.’
‘Bhail, níl muid saor,’ arsa sinne as béal a chéile.
‘Tá go maith,’ ar seisean, ‘rachaidh mé suas chun tí agus bhéarfaidh mé rud ínteacht chugaibh a íosfas sibh. Ó sin amach, tig libh amharc ‘bhur ndiaidh féin.’
D’imigh sé leis agus chan fhada uilig a bhí sé ar shiúl gur phill sé agus dornán mine coirce agus dhá bhabhal agus braon bainne leis.
‘Anois,’ a deir sé, ‘tig libh an bainne a mheascadh leis an mhin coirce agus bróis a dhéanamh de. Dhéanfaidh sin cúis díbh go bhfaighidh sibh féin rud ínteacht. Féadfaidh sibh a dhul amach i gcionn na dturnapaí ar maidin amárach.’
D’fhág sé ansin muid.
Char chuala sinne trácht ar an bhróis Albanach udaí go dtí seo. Chuala muid fán cháfraith agus fá mhórán cineál eile bróiseanna a níodh siad fá bhaile ach chan fhaca muid an mhin choirce fhuar ariamh á meascadh leis an bhainne agus cha rabh fonn mór orainn an phroinn seo a ithe. Bhí cupla briosca go fóill linn inár bpóca agus d’ith muid iad leis an bhainne fhuar. D’amharc muid fá dtaobh dínn ansin, ghlan muid suas an bhotaí comh maith agus a tháinig linn agus chóirigh muid sórt leapa dúinn féin. D’imigh muid amach ansin ar lorg siopa. Chuartaigh muid linn go dtáinig muid ar cheann fá dheireadh tuairim ar chupla míle uainn. Cheannaigh muid giota aráin ansin agus bhí focal an mháistir againn go bhfuighimis ár sáith bainne sa teach mhór. Fuair.
Chuaigh muid fá chónaí go luath an oíche sin. Bhí muid tuirseach agus bhí fhios againn go gcaithfimis a bheith ar ár gcois leis an scarthanaigh. B’fhíor é. I dtrátha a sé a chlog maidin lá thar na mhárach, agus muid inár gcodladh, buaileadh straiméid an fhuinneoig agus chuir fear amuigh guldar as go raibh an t-am againn a bheith ag bogadaigh má bhí rún againn a dhul i gcionn oibre. Chaith orainn ansin agus nuair a d’ith muid giota aráin mar shnathadh leis an bhainne a tugadh dúinn chuaigh muid amach. Bhí an báillí ina sheasamh ansin ag fanacht linn agus thug sé leis chun na páirce sinn. Bhí sin ann páirc bhreá. Measaim gan bhréig gan áibhéil go rabh céad acaire faoi thurnapaí inti. Cuireadh isteach ina cionn sin muid. Leoga cha rabh mórán cleachtaithe againn ar an tanú ach char dheacair foghlaim. Dhá scilling an t-acaire a bhí as an obair sin agus níl feidhm domh a rá go mbeadh stócaigh nach rabh ach ag tosú tamall fada ag déanamh a bhfortúin uirthi.
D’oibir muid linn mar sin agus cha rabh i bhfad go rabh muintir Chloch Cheannfhaola ag teacht ina sluaite. Cha rabh de dhíobháil san áit a rabh sinne ach beirt eile go dtí an fómhar. Fuair an chéad bheirt a tháinig an obair – Séamas Ó Gallchobhair agus Micí Mac Suibhne. Bhí seanaithne ag an mháistir orthu agus ar ndóigh bhí aithne againn féin orthu. Tá an bheirt ar shlua na marbh leis na blianta. Bhí Séamas mórán de shé troithe go leith ar airde agus fear an-ghreannmhar a bhí ann. Nuair a chonaic sé na saic ar an leabaidh a rabh sé ag dul a luí inti chuaigh sé ar an daoraigh. Tharraing sé ar an teach mhór gur iarr sé plaincéid agus chan é amháin go bhfuair sé cupla seancheann dúinne fosta. Nuair a d’éirigh sé ar maidin lá thar na mhárach chuir mé ceist air caidé mar chodail sé an oíche sin.
‘Char chodail mé chor ar bith,’ arsa Séamas.
‘Caidé ba chiall duit?’ arsa mise.
‘Ó tá’ ar seisean, ‘bhí mo phlaincéad róghairid, ach seal mise a theacht isteach anocht dhéanfaidh mé fada go leor é.’
Nuair a bhí an lá istigh agus tháinig muid isteach ar ais chun na botaí, shuigh Séamas síos gur chaith sé toit agus go dearn sé a scíste. Nuair a bhí sin déanta aige tharraing sé ar an leabaidh agus thóg leis an plaincéad amach a chois na tineadh. Tharraing sé scian phóca amach agus chuir sé scor i lár an phlaincéid. Rug sé air ansin agus rois sé é ó bhun go barr. Bhí snáthad agus snáithe aige fosta – mar a bhíodh ag na seanlámha uilig a bhíodh anonn is anall go hAlbain. Cha bhíodh móran éadaí leo agus nuair a strócadh siad ball chaithfeadh siad dóigh a bheith orthu paiste nó greim a chur. Bhíodh na comhgair i gcónaí leo. Thug Séamas dhá leath an phlaincéid do chéile ar scor ar bith agus bhí sé fada go leor aige an oíche sin.
