Ráno jsem začal pracovat na Prvním oddělení. Přes šaty jsem si musel navlíknout bílou uniformu a připadal jsem si v ní jako pitomec. Na tomhle oddělení jsou jenom děti, jsou hodné a zdvořilé. Ubožátka! Pracuje tu se mnou jedna milá sestřička. Je to Litevka, ale umí dobře anglicky. Ještě nevím, jestli se mi to tu bude zamlouvat, ale asi sotva. Pracovat se ženskými, to mi byl čert dlužen.
Dali mi do ruky „olověný motovidlo“ (jak tomu říkával Peadar Ó Riain v kasárnách v Rinn Mhór) a za chvíli se podlaha leskla jako zrcadlo. Ženské se divily, jak mi to jde pěkně od ruky. Kdyby jen tušily, kolik dní jsem takhle strávil pokaždé, když mi v armádě napařili basu. Většina holek, co tu pracují jako sestřičky a ostatní personál, jsou Irky. Nejsou to ale zrovna irské, gaelské duše, aspoň ne ty, které jsem tu viděl. Bůh žehnej connemarským kráskám daleko na západě. Ty se na muzice nebo na tancovačce neupejpaj. Ale tahle skvadra je mi cizejší než všichni cizinci dohromady.
Napsal jsem krátký dopis máti domů a šel jsem na pivo s Nioclásem Wadem, mladým klukem z hrabství Waterford, který tady taky pracuje. Zapadli jsme do hospody Royal Oak (všechny hospody se tu nějak jmenují) a samozřejmě jsme dali pár piv. Za láhev Guinnesse tu chtějí šilink a dvě pence. Doma je přitom k dostání za sedm pencí a tady má trpkou chuť. O točeném Guinnessu tu snad v životě neslyšeli a Irové tu pijou řezaný, stout and mild, jakousi nasládlou směsku, která prý chutná tak trochu jako Guinness.
Ovzduší je v těhle končinách veskrze zdravé.
Ta sestřička, která se mnou pracuje, je na mou duši nádherná ženská. Notnou část dne jsem strávil tím, že jsem se s ní bavil o jazycích, o tomhle a onom, a světe div se, spousta slov v její mateřstině je úplně stejná jako v irštině.
Jak to tu tak pozoruju, nabývám bohužel dojmu, že cizinky tu mají nad irskými děvčaty navrch, co se týče chování, vystupování a tak vůbec. Nebe a dudy. Irky mají takový škaredý zvyk, že se v jídelně řehtají jako kobyly, a mají plnou hubu všelijakých odporných výrazů, které člověk zpravidla slyší u Anglánů, jako třeba you’ve had it mate nebo crikey. Na Irech, co se opičí po Anglánech a jiných národech, je cosi odpudivého. Myslím, že i kdybych tu byl do soudného dne, z téhle místní hatmatilky bych si neosvojil, ani co by se mi na špičku jazyka vlezlo.
Šel jsem do kostela pomodlit se růženec a pak jsem se vydal línou chůzí domů. K čertu s touhle dírou! To i v takovém zapadákově jako Kilkenny se toho děje víc.
Dneska se mi hezkou chvíli hnusil celý život, jak jsem tak vzpomínal na dobu, kdy jsme byli v armádě v Rinn Mhór daleko na západě. Kdyby tu člověku aspoň slušně platili. Když ale ze mzdy odečtu, co zaplatím za střechu nad hlavou, zbydou mi sotva čtyři guineje. Jeden rozumbrada z Waterfordu mi povídal, že tenhle týden mi zaplatí jenom za dva dny práce a že lidem zadržují týdenní mzdu, aby neodešli jinam.
Dneska odpoledne jsem se vydal na sociálku, abych si vyzvedl potravinové lístky, průkaz totožnosti a kartičku pojištěnce. V téhle zemi tyhle věci musí mít všichni. Řekl bych, že tady člověk bez vědomí úřadů neudělá ani krok. Oproti podobným úřadům v Irsku se mnou ale zacházeli velmi slušně a bez dlouhých cirátů mě nechali jít. Chvíli jsem se procházel městem a docela jsem žasl, jací jsou tu lidi čahouni. Vždycky jsem si myslel, že Angličani jsou drobní, ale zdá se, že jsou většinou pěkně vytáhlí, a vůbec to nevypadá, že roky trpěli nedostatkem potravin.
Další věc, které si našinec nemůže nepovšimnout, je, jak jsou ve srovnání s lidmi doma na západě vymódění. Nepotkal jsem jediného člověka, který by měl na sobě děravé oblečení nebo sešlapané boty. Šaty jsou tu stejně jako skoro všechno ostatní daleko dražší než v Irsku a myslím si, že by skoro stálo za to jednou za rok zajet domů a nakoupit si oblečení. Dostal jsem strašnou chuť na bonbony, ale nezbyly mi na ně kupóny. Zašel jsem do jednoho velkého obchodu a dal jsem si tam šálek čaje. Drahnou chvíli jsem se obíral vzpomínkami na kamarády z armády—Mac an Bháird, Colm Šampión, Mac Mhicil Saile a všichni ostatní. Všichni jsou teď v téhle zemi, jen kdyby člověk věděl, kde je najít.
Zítra je svatého Patrika a Irové tu snad teď ani o ničem jiném nemluví.
6
V neděli ráno jsem si musel notně přivstat, abych stihl první mši, poněvadž jsem měl pak až do jedné službu. Úplně nejhorší jsou na téhle práci rozdrobené směny. Od jedné do pěti jsem měl volno a odpoledne jsem strávil psaním dopisů domů.
Mluví se tu tolika různými jazyky, jako by tady zrovna spadla babylonská věž. Italština, ukrajinština, němčina a litevština, ale běda, jediné slůvko irštiny tu člověk neuslyší. Musím toho divocha Niocláse vzít trochu do prádla a naučit ho pár slov. Ještě nedávno přece chodil do školy, a nemělo by tedy být příliš obtížné ho rozmluvit. Vlastně by tady ani vůbec nebyl, kdyby jeho sestra nepracovala jako sestřička v nemocnici a kdyby ho bývala nevytáhla z Irska, aby matce z těch jeho lumpáren nepuklo srdce. Mají doma statek, ale poté, co zemřel otec, kluk docela zvlčel. Má prý co nejdřív odjet na Nový Zéland. Včera bylo pozdě!
Je to hromotluk, a ačkoli je mu teprve osmnáct, má sílu jako býk. Mám ho občas plný zuby. Kromě nás tu totiž pracují jenom samí uprchlíci nebo Angláni a Nioclás je všechny do jednoho nesnáší. Má za to, že je věrným synem vlasti a že své vlastenectví nemůže dávat najevo lépe než neustálými půtkami s Angličany a s cizinci. Ráno se u mě stavila jeho sestra a prosila mě, abych se s Nioclásem skamarádil, že bych mu prý snad mohl napravit hlavu. Mně ale přijde daleko pravděpodobnější, že ho budu muset jednou pořádně profackovat, jestli mi nedopřeje aspoň chvilku klidu.
Ale abych se vrátil k jazykům. Je k nevíře, kolika jazyky tihleti cizinci vládnou. Kromě Italů tu všechny národy mluví aspoň čtyřmi jazyky. Tak třeba Ukrajinci umí německy, polsky a trochu litevsky a totéž platí o Němcích a Polácích. Co se Italů týče, je jich tu zhruba deset a mluví jenom italsky. Mám ale za to, že na rozdíl od ostatních, které jsem zmiňoval, nikdy předtím neopustili rodnou hroudu. Všichni jsou z okolí Neapole až na jednu ženskou a jsou to skvělí muzikanti. Klidně by snad byli živi jenom z písniček a u žádného jiného národa jsem tu neviděl takovou vervu a elán.
Ze severu Itálie je tu jenom jedna ženská. Na ostatní Italy se dívá, jako by byli prašiví, a říká, že doma jsou to samí špindírové a lenoši. Tady to ale o nich rozhodně neplatí. Jsou to veselí, vřelí lidé. Všechny Italky tu pracují jako posluhovačky, poněvadž v angličtině zrovna nevynikají. Část cizinců pracuje jako zřízenci v nemocnici nebo pomocní ošetřovatelé a nejvyšší posty zastávají Angličani a Irové. Tak ku příkladu vrchní sestra je Angličanka irského původu a její zástupkyně je Irka. Skoro polovina sestřiček jsou Irky.
Ze včerejška mi zbyly peníze na tancovačku v Irském klubu. Vstupné je osmnáct pencí. Zašel jsem tam hodinu před koncem. O hezká děvčata tam nebyla nouze, a koho nepotkám! Stiofána Ó Tuathaila, Dárbova Stiofána, ze Spidéalu. Dobrou půlhodinu jsme strávili tím, že jsme se bavili o Spidéalu a o nádherných tancovačkách, které se tam pořádaly, když jsme tam kdysi chodívali na tah. Celou noc se v síni pošťuchovali dva kluci, a když bylo po tanci, požádali kněze, aby jim dal rukavice a dělal jim rozhodčího. Když odešla ženská část osazenstva, zavřely se dveře a všichni jsme se postavili dokola, abychom mohli sledovat zápas. Půl hodiny do sebe strkali, klouzali a padali, aniž by jeden druhému zkřivil vlásek na hlavě. Kněz už toho měl dost a poslal je do horoucích pekel.
„Zápasníci,“ odfrkl si opovržlivě, „tyhle třasořitky by knokautovala i rána čepicí!“
Povídali mi ale, že zápasy, které se tady pořádají pod knězovým patronátem, bývají často pěkně surové. Otec Ó Gealbháin je toho názoru, že je lepší, když si chlapi svoje spory vyřeší tady v klubu, než aby se prali venku na ulici a dávali tak špatný příklad pohanům. Stiofán mě doprovodil kousek cesty domů, a než jsme se rozloučili, dlouho jsme si povídali. Podivoval se, že pracuju v nemocnici, a radil mi, abych odtamtud odešel, že bych si vydělal stejně, kdybych pracoval s ním jako nádeník na stavbě. Nejspíš ho vezmu za slovo.
9
Tady na mou duši vědí, jak dát vlkovi nažrat, aby koza zůstala celá. Za ty dvě libry a pětadvacet pencí se tu člověk řádně zapotí. Ne nadarmo se říká, že lidé z Corku by i z jalové krávy vymámili tele, a náš předák je toho důkazem. Nedův Maidhc a já jsme strávili celý den zahazováním příkopu a sotva jsme se zastavili, abychom si narovnali záda. Má to tu ale jednu výhodu. Nejsou tu s námi žádní Angláni. Jsme tu všichni krajané. Většina kluků je z Ros Muc nebo z Ceathrú Rua a anglicky tu mluví sotva tři chlapi, z nichž jeden je Lotyš. Irštinu tu člověk slyší, kam se jen obrátí, takže si připadám jako kdysi za války u irského praporu. Jsou to drsní hoši a každý z nich má sílu jako volské spřežení. Zdá se, že jsou ale všichni v jádru laskaví. S některými se známe už od dětství.
Momentálně pracujeme na hlavní silnici, ale potrubí se táhnou i přes zahrady a farmy. Člověk tu podle všeho nikdy nepracuje na tom samém místě dva dny po sobě. Dneska tě pošlou sem a zítra můžeš být na míle daleko podle potřeby nebo podle toho, jak se Páidínovi zachce přeskupit party. Dneska nám toho moc neřekl, ale párkrát se mi zdálo, že si mě zpod kšiltu čapky pozorně měří. Ať si myslí, co chce, já se kvůli němu přece nestrhnu.
Jeden starý křen z Corku s námi zahazoval příkop. Z jeho průpovídek jsem se div nepočůral smíchy. Chudák stará. Měl ohromnou radost, že pro změnu pracuje s někým, kdo s ním je ochoten mluvit anglicky. Ze vší té irštiny už mu šla hlava kolem. Ukecanějšího chlápka jsem snad v životě nepotkal, když tedy nepočítám ty neúnavné křiklouny v Hyde Parku. Ta moudra, která ze sebe sypal, byla za všechny peníze a nejlepší bylo, že byl o všem, co říkal, skálopevně přesvědčen. Nejvíc ho trápilo, kolik Irů v téhle zemi ztrácí víru. Jeho vlastní neteř, která žije v Londýně, je podle něj na nejlepší cestě do pekla.
„To ti svět neviděl a pes nežral! Nedávno jsem za ní zajel, abych jí připomněl, co se sluší a patří, a ona se mi vysmála. Zrovna vylezla z vany a já jí povídám: ‚Jen se na sebe podívej, ty bezbožnice mokrá. Pořád se jenom myješ a koupeš, až snad ze sebe smyješ všechna přikázání Církve svaté.‘“ Nevím proč, ale zřejmě se domníval, že tělesná čistota jaksi bezprostředně souvisí s odpadlictvím od víry.
Jak jednou spustil stavidla své výmluvnosti, nebyl k zastavení. Netrvalo dlouho a Páidín si všiml, že chlapy svádí k zahálce. Obávám se, že se tu chudák s takovou dlouho neohřeje. Páidín nás nakonec poslal na pole daleko od ostatních. Měli jsme tam prohloubit příkop, a práce jsme tedy měli dost a dost. Stařík z Corku se ale opřel o lopatu, a jako by se nechumelilo, dál brebentil o všem možném i nemožném.
„Co si, hochu, myslíš o Angličanech?“ povídá. Opáčil jsem, že na takovou otázku mu jen tak spatra nedovedu odpovědět, ale stařík mě to nenechal rozvést.
„Tyrani a zloději to jsou, synku. Jen si vzpomeň, jak tam u nás řádil Cromwell. ‚Buď potáhnete do pekla, anebo do Connachtu,‘“ povídá, „a pak vyhnal naše praotce z jejich žírnejch statků a hradů na západ do hor a do močálů. A proto se tady dneska všichni dřeme pro věčnou slávu impéria.“
Už už jsem chtěl říct, že dávat současnou irskou mizérii na vrub událostem, které se udály před více než třemi sty lety, postrádá logiku, ale raději jsem to nechal být. Když pak večer přijel náklaďák, který nás vozil domů, Páidín se hned šel podívat, kolik jsem toho udělali. Obávám se, že zítra se staříkem pracovat nebudu.
V noci jsme se já a Nedův Maidhc vydali do bijáku.
„Ten film neměl chybu,“ mínil Maidhc na cestě ven a mnul si přitom ruce. Nemám tušení, jak na to přišel, jelikož celý film prospal.
Ráno jsme byli na pochybách, jestli bychom měli jít do práce, nebo raději zůstat doma, poněvadž lilo jak z konve a vypadalo to, že jen tak nepřestane. Nakonec jsme ale nasedli na náklaďák. Práce probíhají více než dvanáct mil od centra. Déšť nás promočil až na kost. Réamonn Ó Súileabháin si během cesty dělal šprťouchlata, že prý jsme jako na lodi v bouři, a chrlil ze sebe samé námořnické průpovídky, kterých mají connemarští loďaři přehršle, ale kterým já nerozumím ani za mák. Když jsme konečně dorazili, Páidín už byl na místě a hned bylo jasné, že je v nevalné náladě.
„Ani jste dneska ráno nemuseli jezdit, chlapi,“ konstatoval. Někdo poznamenal, že se možná za chvíli vyčasí.
„Hele, dělejte, jak myslíte,“ opáčil na to Páidín, „ale jestli začnete, musíte to vydržet do večera, i kdyby na vás padaly trakaře.“
Byli jsme na vážkách. Nikomu se nechtělo moknout, ale denní mzdu jsme si také nechtěli nechat ujít; na stavbě se žádné „dešťovné“ nevyplácí. Nakonec jsme se rozhodli, že se do toho dáme, a za chvilku už jsme kopali, převáželi zeminu a připravovali místo, kde se mělo pokládat potrubí. Když jsme se šli nasnídat, nebyla na nás jediná nitka suchá, a byli jsme tudíž celí rozmrzelí.
Na téhle šichtě se jezdíme občerstvit do Towcesteru. Chlapci jsou rozptýlení všude kolem a lepší řešení se nenabízí. Jen co jsme dopili čaj a dali se trochu do pořádku, déšť opět zesílil. Zanedlouho nás přišel vyzvednout Páidín, ale tentokrát s námi nic nepořídil. Nikdo se ani nehnul, což ho docela vytočilo, ale když jsme na něm ještě skoro všichni chtěli fóršus, div ho netrefil šlak. Nakonec nám ale fóršus dal, tedy těm z nás, kteří si o něj řekli, a jelikož už bylo po desáté, vydali jsme se z kavárny rovnou do hospody. Byl nás plný lokál.
Súileabhánové, Griallaisové, Colm an Táilliúra, Pádraig Breathnach, Nedův Maidhc a já. Byla to kalba, jak se patří. Když zavírali, každý z nás si odnášel šest flašek. Vydali jsme se do domu Máirtína Ó Conaireho. Máirtín byl přes svoji ženu Máire spřízněný se Seánovou rodinou. Máire nás srdečně přivítala. Tuhle část dne jsem si na mou duši užil. Byl nás plný dům, nikdo nepromluvil ani slovo anglicky a stavením se rozléhala sladká connemarská irština. V jednu chvíli mě opanoval stesk, když jsem si vzpomněl na dávno zašlé dny daleko na západě. Tu noc zazněla spousta písní: „Fill, fill, a rún ó“ (Vrať se, miláčku, vrať se), „Nach é mo léan géar gan mé i mo lachóigín bhán“ (Běda mi, běda, že nejsem bílou kachničkou), „Rise up, Gallant Sweeney“ (Vstávej, chrabrý Sweeney) a už ani nevím kolik dalších. Když pak přijel Barney s náklaďákem, aby nás dopravil domů, trvalo hezkou chvíli, než se mu nás podařilo odtamtud vytáhnout.
11
Tomás Ó hOibicín tu začal dneska ráno a lepšího parťáka jsem si nemohl přát. Byli jsme nahoře na věži. Opravovali jsme a vyplňovali trhliny a byla nám přitom strašná kosa. Tomás mě ale udržoval při životě legračními průpovídkami a historkami o lidech na západě v Corr na Móna.
Pod námi makal na lešení jeden maník z Dublinu a po chvíli zaznamenal, že s Tomásem mluvíme irsky.
„Hele, vy dva mluvíte irsky?“ otázal se užasle. Řekli jsme, že ano. To jsme mu nabili na pálku.
„Hele, chlapi,“ povídá, „máme tu nahoře párek cizinců, co drmolí nějakou hatmatilkou.“ Tomás už už chtěl na týpka skočit a dát mu co proto, ale já jsem mu řekl, ať se na něho vykašle. Byla by to ztráta času. S takovými nic nesvedeš. Při večeři nás Reg Manley překřtil na Čanga a Wonga, ale nic zlého tím nemyslel, jenom nás tak škádlil.
Po večeři jsme šli betonovat a za chvíli jsme se pro změnu jaksepatří zahřáli.
13
Dneska večer jsem chvilku stál na vrcholu vodární věže a díval se na červenou oblohu na západě. Znenadání mě přepadl stesk po domově. Vzpomněl jsem si na letní večery v Galwayi, na jezero Coirib, a jak jsem si hovíval v chladném stínu starého hradu v Mionlachu. Pak jsem si představil Bóthar na Trá za krásného slunečného dne a zdálo se mi, že slyším, jak na pláži skotačí děti, a skučení přecpaného autobusu do Connemary. Stál jsem jak v poblouznění a ničeho si nevšímal a v duchu jsem putoval zpět na západ. Když na mě konečně zavolal Tomás, že je na čase to pro dnešek zabalit, život se mi ošklivil jako snad nikdy předtím.
Zašel jsem na film do Colosea. Tuze mě mrzelo, že jsem nemohl jít s klukama do hospody, ale musel jsem šetřit. Kino bylo plné dětí. Celou dobu běhaly kolem dokola, křepčily a dováděly, takže jsem se nakonec musel vzdát naděje, že pochopím, o co ve filmu jde. Chudinky. Jejich zábavy závisí na výdělku rodičů a mají jenom ten víkend.
Je k nevíře, jak tady v Anglii rodiče zanedbávají svoje děti. Když přijdou ze školy, obvykle je doma nikdo nečeká, protože táta i máma jsou v práci. Musí si samy chuděry splašit něco z toho, co dům dal, a počkat, než se máma vrátí z práce. Co se dá dělat. Jejich rodiče by ale ve skutečnosti tolik pracovat nemuseli, kdyby nedychtili po zbytečných krámech jako televize nebo „moderní“ nábytek, a už vůbec nemluvím o tom, kolik toho utratí v hospodě.
Na dětech se to také viditelně podepisuje. Ratolesti pracujícího lidu jsou totiž často dočista nevychované a bez zábran, pobíhají venku špinavé a na hlavě mají vrabčí hnízdo. Myslím, že kdyby jim nedávali najíst ve škole, tak by navíc chodily o hladu. Je to ohromná chyba, a dobrá země tak kráčí rovnou cestou do záhuby. Domnívám se, že na vině je současný blahobyt, na který nejsou lidi zvyklí, a neumějí s ním zacházet. Lidi se pro všechnu tu lačnost a chamtivost chovají jak smyslů zbavení.
Na cestě domů jsem se zastavil v kavárně a dal jsem si čaj. Když jsem vcházel do domu, slyšel jsem kluky, jak se po návratu z hospody veselí v obýváku. Já se ale odplížil k sobě nahoru. Raději bych si nechal nohy lámat, než abych seděl s čistou hlavou ve společnosti zkárovaných týpků.
THOSAIGH mé ar maidin ag obair in Aireagal I. B’éigean dom culaith bhán a chaitheamh os cionn mo chuid éadaí féin, agus d’airigh mé cinéal pleidhciúil san fheisteas céanna. Páistí uilig atá san Aireagal seo, agus tá siad lách múinte, na díthreabhaigh! Bhí banaltra dheas ag obair istigh san aireagal liom. Liotuánach í, ach tá Béarla maith aici. Níl a fhios agam go fóill an dtaitneoidh an áit seo liom, ach ní móide é. Is é díol an diabhal é bheith ag obair le mná.
Cuireadh mé i mbun an ‘luascán luaí’ (mar a thugadh Peadar Ó Riain air sa Rinn Mhór) agus ba ghearr go raibh an-snas ar an urlár agam. Rinne na mná an oiread iontais díom a bheith chomh maith á oibriú. Is beag a shíl siad gur iomaí lá a chaith mé in éadan an ruda chéanna nuair a bhínn ar C. B. san Arm. Cailíní Éireannacha is mó atá anseo, idir bhanaltraí agus eile, ach ní dream an-Ghaelach iad, an méid díobh a chonaic mise ar chuma ar bith. Céad slán do na cailíní deasa a bhí thiar i gConamara. Ba bheag an mhoill a bheadh ort ag déanamh teanntáis orthu istigh ag ceol nó damhsa; ach maidir leis an dream seo, airím níos coimhthíthí leo ná leis na coimhthígh iad féin.
Scríobh mé litir ghairid abhaile chuig an tseanlady, agus chuaigh mé amach in éindigh le Nioclás Wade as Co. Phort Láirge, lead óg atá ag obair anseo. Chuaigh muid síos sa Royal Oak (tá ainm ar chuile theach ósta anseo, dar ndóigh, gur ól muid cúpla deoch. Scilling is dhá phingin atá ar an mbuidéal Guinness anseo (seacht bpingne sa bhaile) agus tá blas goirt air. Níl caint ar bith ar phionta pórtair anseo, ach ólann na hÉireannaigh piontaí stout and mild, meascán milis a mheasas siad a bheith rud beag cosúil leis an bpionta pórtair.
Tá an t-aer an-fholláin thart anseo.
Níl baol ar bith nach álainn an bhean í siúd, an bhanaltra atá ag obair san áit chéanna liom. Chaith mé píosa mór den lá ag caint léi, ag cur síos ar theangacha is mar seo is mar siúd, agus meas tú nach mar a chéile cuid mhaith focal ina teanga siúd agus sa Ghaeilge.
Tá faitíos orm, ón méid a chonaic mé den áit seo fós, nach bhfuil na cailíní Éireannacha anseo in ann teacht i bhfoisceacht scread asail do na ‘coimhthígh’ maidir le hiompar, béasa agus mar sin. Tá faisiún gránna acu bheith ag sciotaíl gháirí istigh sa bhialann agus tá na seanráite suaracha sin a bhíos ag na Sasanaigh i mbarr a ngoib acu, leithéid “You’ve had it mate,’’ agus “Crikey”. Tá rud éigin suarach i dtaobh an Éireannaigh a bhíos ag déanamh aithrise ar an Sasanach agus ar dhreamanna eile. Feictear dom féin dá mbeinn sa tír seo go Lá Philib an Chleite nach dtógfainn aon bhlas den chanúint ghránna atá ag muintir na háite seo.
Chuaigh mé síos chuig an bPaidrín agus shiúil mé abhaile go mall réidh ina dhiaidh sin. Díleá ar an áit seo, níl tada ann! Is mó go mór atá i gCill Choinnigh, dá dhonacht é.
Bhí mé fíorbhréan díom féin inniu ar feadh tamaill ag smaoineamh ar an saol a bhíodh againn san Arm thiar ar an Rinn Mhór. Cér chás dá mbeadh pá fiúntach le fáil san áit seo, ach ní mórán le cois ceithre ghine a bheas agam nuair a bhainfear luach na dídine as an bpá. Bhí ceannín beag as Port Láirge á rá liom nach mbeidh le fáil agam an tseachtain seo ach pá dhá lá, go gcoinníonn siad seachtain siar uait i gcónaí go mbí tú ag imeacht.
Chuaigh mé isteach go dtí Oifig an Árachais Náisiúnta tráthnóna ag iarraidh leabhar ciondála, cárta aitheantais agus cárta árachais. Caithfidh na nithe sin uilig a bheith ag chuile dhuine sa tír seo, agus déarfainn gur doiligh duit aon chor a chur díot i nganfhios do na húdaráis. Bhíodar iontach múinte istigh sna hoifigí, ní hé fearacht a leithéidí thiar in Éirinn, agus scaoileadh amach gan moill ar bith mé. Chaith mé seal ag siúl thart ar an mbaile mór, agus b’éigean dom suntas a thabhairt don mhéid a bhí sna daoine a chonaic mé. Cheap mise riamh gur dream an-bheag iad na Sasanaigh, ach is cosúil go bhfuil siad seo uilig an-ard agus gan a dhath cosúlachta orthu go rabhadar gan a sáith le n-ithe le blianta.
Rud eile nach bhféadfá gan é a thabhairt faoi deara, chomh dea-ghléasta is atá siad le hais na ndaoine thiar sa bhaile. Níor casadh oiread is duine amháin orm a raibh éadaí scagacha air ná bróga caite. Tá an t-éadach agus mórán chuile shórt eile i bhfad níos daoire anseo ná thiar in Éirinn, agus tá mé ag ceapadh gur beag ná gurbh fhiú duit dul siar go hÉirinn uair sa bhliain ag ceannach éadaí. Tháinig an-dúil agam i nglac milseán, ach níor fhéad mé iad a cheannach cheal cúpón. Chuaigh mé isteach i gceann de na stórais mhóra gur ól mé braon tae ann. Chaith mé i bhfad ag smaoineamh ar mo chomrádaithe san Arm: Mac an Bháird, Colm a tSeaimpín, Mac Mhicil Saile, is iad sin uilig. Tá siad uilig sa tír seo anois, dá mbeadh a fhios ag duine cá rachadh sé á n-iarraidh.
Amárach Lá Fhéile Pádraig agus tá an-chaint anseo ar an bhFéile i measc na nÉireannach.
6
MAIDIN Dé Domhnaigh b’éigean dom a bheith i mo shuí an-mhoch leis an gcéad Aifreann a fháil, mar go mbeinn ar dualgas go dtí a haon a chlog. Sin é an rud is measa faoin áit seo, go gcaithfidh tú uaireanta briste mar sin a oibriú ann. Bhí mé saor óna haon go dtí a cúig agus chaith mé an tráthnóna ag scríobh litreacha abhaile.
Is measa ná Túr Bhabel an áit seo lena bhfuil de theangacha éagsúla á labhairt ann. Tá Iodáilis, Úcráinis, Gearmáinis agus Liotuáinis le cloisteáil ar chuile thaobh, ach mó léan, níl aon fhocal den Ghaeilge. Caithfidh mé cúpla focal di a mhúineadh don diabhal fiáin sin, Nioclás. Go deimhin níl sé achar ar bith ó d’fhág sé an scoil; mar sin ba cheart nach mbeadh sé ró-dheacair é a chur á labhairt. Ní bheadh sé san áit seo chor ar bith marach go bhfuil a dheirfiúr ina siúr san ospidéal, agus thug sí anall as Éirinn é le nach mbrisfeadh an scaibhtéirín croí a mháthar amach is amach. Tá feirm sa bhaile acu, ach ó cailleadh an t-athair níorbh fhéidir an buachaill a smachtú chor ar bith. Tá sé le seoladh amach go Nua-Shéalainn chomh luath agus is féidir, agus faraoir nach amárach é.
Staic dhéanta de bhuachaill é agus tá sé chomh láidir le tarbh agus gan é ocht mbliana déag fós. Bímse cráite aige, mar níl aon fhear eile ag obair anseo nach D. P. nó Sasanach é, agus tá gráin ag Nioclás ar chaon dream acu sin. Feictear dó go bhfuil sé thar a bheith dilis d'Éirinn, agus ceapann sé nach bhfuil caoi ar bith is fearr leis an dílseacht sin a chur in iúl ná bheith ag troid leis na Sasanaigh agus na ‘coimhthígh’. Tháinig a dheirfiúr ansin ar maidin gur iarr sí orm bheith i mo chomrádaí ag Nioclás, mar gur mheas sí go gcuirfinn ar bhealach a leasa é. Is é is móide go mór go gcuirfidh mé ina shuí ar a thóin ar an urlár é mura dtuga sé beagán suaimhnis dom.
Ach le filleadh ar cheist na dteangacha, is iontach go deo an greim atá ag na coimhthígh seo ar theangacha. Níl dream ar bith acu (cés moite de na hlodáiligh) nach bhfuil in ann ar a laghad ceithre cinn de theangacha a labhairt. Cuirim i gcás, tá a bhfuil de Úcránaigh anseo in ann Gearmáinis, Polainnis, agus beagán Liotuáinise a labhairt, agus is é do na Gearmánaigh agus do na Polannaigh. Maidir le muintir na hlodáile, agus tá suas le leathscór acu anseo, níl acu ach a dteanga féin, ach tá mé ag ceapadh nár chorraigh siad amach as a dtír ar nós na ndaoine eile a luaigh mé. As ceantar Napoli uilig iad ach aon bhean amháin, agus is iontach na ceoltóirí iad. Mhairfidís ag amhránaíocht, agus tá beocht agus brí iontu nach bhfuil in aon dream eile anseo.
An t-aon bhean amháin as an taobh ó thuaidh den Iodáil atá anseo, níl meas madra aici ar na hlodáiligh eile, agus deireann sí go mbíonn siad salach agus leisciúil ag baile. Níl sé sin le rá fúthu anseo ar chuma ar bith, agus is dream aerach suáilceach iad. Mar chailíní aimsire atá siad sin uilig fostaithe anseo, de bharr a laghad Béarla atá acu. Tá riar de na coimhthígh eile ag obair mar ghiollaí otharlainne, nó mar bhanaltraí cúnta, agus is ag na Sasanaigh agus ag na hÉireannaigh atá na poist is airde. Mar shampla, is Sasanach de bhunadh Éireannach an mátrún anseo, is Éireannach í an leas-mhátrún agus is Éireannaigh bordáil ar a leath de na siúracha.
Bhí luach an damhsa sa Chlub Gaelach (ocht bpingin déag) fanta agam ón lá inné, agus bhuail mé síos ann i bhfoisceacht uair dá dheireadh. Bhí tiomsú ban breá istigh ann, agus cé chasfaí dom ach mo sheanchara, Stiofán ó Tuathail (Stiofán Dáirb) as an Spidéal. Chaith muid leathuair an chloig cinnte ag cur síos ar an Spidéal agus ar na céilithe breátha a bhíodh ann nuair a bhí muid ag tarraingt ann fadó. Bhí beirt éigin ag spochadh as a chéile istigh sa halla i gcaitheamh na hoíche, agus nuair a bhí an damhsa thart d’iarr siad ar an sagart na miotóga a thabhairt dóibh agus bheith mar mholtóir orthu. Nuair a bhí na mná uilig gafa amach dúnadh na doirse agus bhailigh muid uilig thart go bhfeiceadh muid an troid. Chaith siad leathuair an chloig ag sciorradh is ag titim is ag coraíocht le chéile, agus gan aon duine acu ag déanamh a dhath dochair don fhear eile, nó gurbh éigean don sagart iad a chur abhaile i dtigh diabhail as ar deireadh.
“Fighters,” ar seisean agus déistean air, “sure you'd beat them with your cap!”
Ach deir siad liom gurb iomaí troid mhaith chrua a bhíos istigh ansin acu faoi chúram an tsagairt. Séard a chreideas an tAthair Ó Gealbháin gur fearr dóibh cibé aighneas atá eatarthu a shocrú sa Chlub ná bheith ag troid amuigh ar an tsráid, áit a mbeadh siad ag tabhairt drochshampla do na Págánaigh. Tháinig Stiofán píosa den bhealach abhaile liom agus chaith muid i bhfad ag caint sul má scar muid. Bhí iontas air faoi mé bheith ag obair san ospidéal agus thug sé comhairle dom teacht amach as, mar go bhfaighinn a oiread pá ag obair in éindigh leis féin, ag náibhíocht. Brath ar é a dhéanamh, dar m’anam!
9
Is beag an dochar dóibh bheith ag íoc an dá phunt coróin anseo, maise. Baintear as do chraiceann go maith é. Dar ndóigh, b’annamh leis an gCorcaíoch aon cheo a scaoileadh uaidh go bog. Ag athlíonadh trinse a bhí Maidhc Ned is mé féin i gcaitheamh an lae agus, go deimhin, níor chuir muid aon am amú ag díriú na ndromanna. Tá rúd amháin ar chuma ar bith, níl aon Sasanach i ngar dúinn ach ár muintir féin ar fad. As Ros Muc agus as an gCeathrú Rua formhór mór na leads seo agus níl thar triúr Béarlóirí ina measc, agus is Laitveach duine acu sin. Ba gheall leis na seanlaethanta arís é, nuair a bhí mé sa Chéad Chath, lena raibh de Ghaeilge ar siúl ar chaon taobh dínn. Is diabhlaí na fir atá ag obair ar an job seo, iad chomh láidir le capaill; ach is cosúil gur leads lácha uilig iad. Tá seanaithne ar chuid acu againn.
Ar an mbóthar mór atá muid faoi láthair, ach téann líne na bpíopaí isteach trí gharraithe is trí fheirmeacha freisin. Ní san áit chéanna a bheifeá ar an obair seo aon dá lá, de réir mar a chuala muid. B’fhéidir go mbeifeá anseo inniu agus amárach go mbeifeá na mílte as seo de réir mar a bheadh fonn ar Pháidín tú a athrú timpeall, nó mar a bheadh gá leis. Ní mórán ar bith adúirt sé inniu linn, ach b’fhacthas dom cúpla uair go raibh sé do mo mheas agus é ag breathnú amach faoi speic a chaipín orm. Féadfaidh sé. Níl mé in ann dul thar mo dhícheall.
Is beag nár thit mé i lagachair ag gáirí faoi sheanphinsire as Corcaigh a bhí ag obair in éindigh linn ag athlíonadh an trinse. An diabhal bocht, bhí lúcháir an domhain air faoi bheith in aice le fear a bhí sásta Bearla a labhairt – bhí sé cráite ag an nGaeilge ó tháinig sé ar an job seo. Ba é an fearín ba chaintí dá bhfaca mé riamh é, cés móite de chuid de na boic sin a bhíos de shíor ag cur díobh thíos i Hyde Park. Ach na ráite barrúla a bhí aige! Cér chás é ach bhí sé lán dáiríre faoi gach ar dhúirt sé. Ní raibh tada ag cur as dó ach an méid Éireannach a bhí ag cailleadh a gcreidimh sa tír seo. Bhí iníon a dheirféar féin nach raibh ag dul ar aon bhealach fónta thíos i Londain, má b’fhíor dó:
“Yerra boy I calls on her there lately to remind her of her obligations and she only laughed at me. Coming out of the bat, she was. ‘There you stand', sez I, ‘with your hair half wet, washin’ and battin’ away from the rites of the Church’”. Níl a fhios agam ar cheap sé go raibh dlúthcheangal éigin idir glaine coirp agus tréigean creidimh!
Bhí an chaint ag teacht ina rabhartaí uaidh ar feadh an lae uilig, agus ba bheag an mhoill a bhí ar Pháidín an Táilliúra a thabhairt faoi deara go mbíodh sé ag coinneáil na bhfear díomhaoin. Tá faitíos orm gur gearr an réim a bheas ag an bhfear bocht anseo. Faoi dheireadh dhíbir Páidín an bheirt againn síos an pháirc, i bhfad ón gcuid eile. Bhí ár sáith le déanamh thíos ansin againn, ag doimhniú trinse, ach ní shásódh an diabhal mo dhuine ach bheith ina luí anuas ar chois na sluaiste agus é ag síorchaint ar chuile rud beo.
“Wot do you tink of the English, boy?” ar seisean. Dúirt mé féin nach bhféadfainn ceist den sórt sin a fhreagairt de léim, ach níor thug sé cead dom dul níos doimhne sa scéal.
“Tyrants an' robbers, that’s wot they are, boy. Look at wot Cromwell did back yonder, boy. ‘To hell or to Connickt' sez he, and he drives all our ancestors from their rich lands an’ their castles back into the mountains and boglands an’ that’s why we're all over here to-day working for John Bull”.
Bhraith mé a rá leis go mba fánach an beart é bheith ag cur an mhilleáin faoi dhrochstaid na hÉireann inniu ar rudaí a tharla breis agus trí chéad bliain ó shin, ach scaoil mé leis é mar scéal. Nuair a tháinig an leoraí tráthnóna le muid a thabhairt abhaile, b’shiúd amach Páidín gur thomhais sé an méid a bhí déanta againn. Tá faitíos orm nach mbeidh muid in éindigh le chéile amárach.
Bhuail Maidhc Ned is mé féin chuig an bpictiúr san oíche.
“Diabhail a raibh caill ar bith ar an bpictiúr sin”, arsa Maidhc ag teacht amach dúinn agus é ag cuimilt a bhosa ar a chéile. Cén bhrí ach bhí sé ina chodladh ó chuaigh sé isteach ann!
Bhí muid in amhras ar maidin faoi céard ab fhearr dúinn a dhéanamh, fanacht istigh nó dul amach chuig an obair, óir bhí sé ag gleáradh báistí agus gan aon chosúlacht ligean suas air. Chuaigh muid isteach sa bhaigín sa deireadh (tá an obair breis agus dhá mhíle dhéag amach ón mbaile mór), ach bhí bail an diabhail istigh ansin orainn ag braon anuas. Bhí Réamonn Ó Súileabháin ag déanamh spraoi dúinn mar dhea go mba bhádóirí muid ar an bhfarraige lá stoirme, chaon “Fan a'd a dhiabhail, fan a'd adeirim” aige, agus téarmaí eile a bhíos ag bádóirí Chonamara nach eol domsa tada fúthu. Nuair a shroich muid ceann scríbe bhí Páidín romhainn agus m'fhocal duit nach aon chuma fhónta a bhí air.
“Diabhal a raibh mórán graithe agaibh amach ar maidin, a leads”, ar seisean. Dúirt duine éigin go mb’fhéidir go nglanfadh sé suas ar ball.
“Bhuel, déanaigí bhur rogha rud,” ar seisean ansin, “ach má thosaíonn sibh caithfidh sibh é shtickeáil amach go tráthnóna, cuma céard a dhéanfas an aimsir”.
Bhí muid idir dhá comhairle ansin. Níor mhaith le fear ar bith againn go bhfliuchfaí é, ach san am céanna bhí drogall orainn pá an lae a chailleadh (níl am fliuch ar bith ar an job seo). Shocraigh muid tabhairt faoi sa deireadh, agus b’shiúd linn ag baint is ag cartadh is ag réiteach áit do phíopaí. Nuair a tháinig am bricfeasta ní raibh oiread is snáth tirim ar aon duine againn agus bhí muid cantalach dá réir.
Is é an chaoi a dtéann muid isteach go baile Towcester faoi choinne an tae ar an job seo, mar go bhfuil na leads chomh scaipthe timpeall gurb é sin an socrú is feiliúnaí dúinn. Ní túisce a bhí an tae ólta againn agus muid ag aireachtáil roinnt sibhialta ná neartaigh ar an mbáisteach arís. Ba ghearr gur tháinig Páidin dár n-iarraidh amach, ach bhí sé fánach aige an babhta seo mar nach gcorródh aon fhear amach as. D’fhág sin sách corraithe é, nach nuair a d’iarr mórán chuile fhear againn sub air bhí sé oibrithe ceart. Fuair muid uaidh é ar chuma ar bith, an méid againn a bhí á iarraidh, agus ó bhí sé a deich bailithe an tráth sin chuaigh muid amach as an gcaife agus isteach sa teach ósta, lán an tí againn.
Bhí na Súileabhánaigh, na Griallaiseacha, Colm an Táilliúra, Pádraig Breathnach, Maidhc Ned is mé féin ann, agus mura raibh ‘time’ againn ní lá go maidin é. Nuair a tháinig am dúnadh rug muid linn leathdhosaen buidéal an duine agus bhuail muid suas tigh Mháirtín Uí Chonaire. Cliamhain do Chlainn Sheáin é Máirtín agus bhí an-fháilte ag a bhean, Máire, romhainn. Bhain mé féin an-taitneamh as an gcuid sin den lá – lán an tí againn is gan focal Béarla á labhairt ag aon fhear ach Gaeilge bhinn Chonamara. Tháinig cumha orm nuair amháin nuair a smaoinigh mé ar na laethanta a bhíodh fadó againn thiar i nGaillimh. Dúradh an-chuid amhrán: ‘Fill, a Ruain Ó’, ‘Nach é mo léan géar gan mé i mo lachóigín bhán’, ‘Rise up, gallant Sweeney’, agus níl a fhios agam cé mhéad eile, agus nuair a tháinig Barney tráthnóna leis an bhaigín le muid a thabhairt abhaile bhí obair mhór air dár mealladh amach as tigh Mháirtín.
11
THOSAIGH Tomás Ó hOibicín anseo ar maidin agus ba mhór ab fhiú dom a leithéid a bheith ag obair liom. Bhí muid thuas in uachtar ag deisiú agus ag líonadh poill i mballa an túir agus níor fhéad muid muid féin a théamh leis an obair sin, ach choinnigh Tomás an t-anam ionamsa lena raibh de ráite barrúla aige agus scéalta faoi na daoine thiar i gCor na Móna.
Bhí leadín Bhaile Átha Cliath ag obair thíos fúinn ar an scafall, agus faoi cheann scaithimh thosaigh sé ag tabhairt suntais do Thomás agus mise a bheith ag labhairt Gaeilge.
“Are yous two speakin’ Irish?” ar seisean agus iontas air. Dúirt muid go raibh. Ansin:
“Listen lads,” arsa mo dhuine, “there’s a couple of foreigners up here jabberin' away in some strange lingo.” Bhí brath ag Tomás léim anuas mar a raibh an boc agus tosú ag gabháil air, ach dúirt mé leis gan bacadh leis. Ní bheadh ann ach cur amú aimsire, mar ní fhéadfá tada a dhéanamh lena leithéid sin. Bhaist Reg Manley Chang agus Wong ar an mbeirt againn in am dinnéir, ach ní raibh aon dochar ansin, ach spraoi.
Chuaigh muid ag concréidiú tar éis an dinnéir agus is gearr an mhoill a bhí orainn ag éirí te.
13
Sheas mé scaitheamh, tráthnóna inniu, ar uachtar an túir uisce agus mé ag breathnú ar an spéir dhearg san iarthar. Go tobann bhuail taom uaignis mé i ndiaidh an bhaile. Smaoinigh mé ar Ghaillimh agus ar Loch Coirib tráthnóna samhraidh, agus ar chomh deas fionnuar is a bhíodh sé faoi scáth an tseanchaisleáin i Mionloch. Shamhlaigh mé ansin Bóthar na Trá lá breá gréine, agus b’fhacthas dom gur chuala mé gleo na bpáistí ag súgradh sa ghaineamh agus an torann caointeach a bhíos ag bus Chonamara ag dul siar is í luchtaithe le daoine. Bhí sé mar thiocfadh mearbhall orm, mé i mo sheasamh ansin is gan aird agam ar thada i mo thimpeall ach ag smaoineamh siar. Nuair a ghlaoigh Tomás orm faoi dheireadh, á rá liom go raibh sé in am dúinn críochnú, bhí mé chomh bréan de mo shaol is a d'fhéadfadh aon fhear a bheith.
Chuaigh mé chuig an bpictiúr sa Choliseum, agus bhí sé do mo mharú nuair nár fhéad mé dul amach in éindigh leis na leads ag ól; ach b’éigean dom aire a thabhairt do na pinginí. Bhí an phictiúrlann lán de ghasúir, iad ag rith timpeall is ag déanamh gleo is ag súgradh le chéile i gcaitheamh an ama nó gurbh éigean dom éirí as bheith ag iarraidh aon mheabhair a bhaint as an rud a bhí ar bun. Na créatúir, tá a gcuid pléisiúir ag brath ar phá a dtuismitheoirí agus ní bhíonn acu ach an deireadh seachtaine.
Is iontach chomh faillíoch is a bhíos tuismitheoiri ina gclann anseo i Sasana. Nuair a thagas na páistí ón scoil is iondúil nach mbíonn aon duine rompu sa bhaile mar gheall ar go bhfuil an t-athair is an mháthair amuigh ag obair. Bíonn ar na créatúir ruainne le n-ithe a fháil dóibh féin ansin go dtaga an mháthair abhaile. Cén bhrí, ach níl gá ar bith leis an obair seo, marach go santaíonn na daoine rudaí nach bhfuil call ar bith leo, boscaí teilifíse, troscán ‘comhaimseartha’ agus a leithéidí, gan trácht ar an méid a chaitheas siad sa teach ósta.
Tá a shliocht ar na gasúir freisin, mar tá muiríneacha an lucht oibre go minic gan múineadh gan smachtú, ag rith thart go brocach neamh-chíortha. Marach na béilí maithe a thugtar dóibh sna scoileanna is dona a bheidís beathaithe, tá mé ag ceapadh. Locht an-mhór é seo a mhilleas tír mhaith. Séard is ciontach leis, sílim, nach bhfuil na daoine oilte ná cleachta ar an rachmas seo atá acu faoi láthair, agus tá siad ag imeacht craiceáilte le saint agus dúil.
Chuaigh mé ag ól braon tae sa chaife ar mo bhealach abhaile dom. Nuair a bhí mé ag dul isteach sa teach d’airigh mé na leads uilig istigh sa seomra suí agus iad ag baint an-scléip amach dóibh féin tar éis bheith thíos sa teach ósta; ach ďéalaigh mé suas i nganfhios dóibh, mar b’fhearr liom an diabhal ná bheith san áit a bhfuil fir bogtha is mé féin ar mo chéill.
Ráno jsem začal pracovat na Prvním oddělení. Přes šaty jsem si musel navlíknout bílou uniformu a připadal jsem si v ní jako pitomec. Na tomhle oddělení jsou jenom děti, jsou hodné a zdvořilé. Ubožátka! Pracuje tu se mnou jedna milá sestřička. Je to Litevka, ale umí dobře anglicky. Ještě nevím, jestli se mi to tu bude zamlouvat, ale asi sotva. Pracovat se ženskými, to mi byl čert dlužen.
Dali mi do ruky „olověný motovidlo“ (jak tomu říkával Peadar Ó Riain v kasárnách v Rinn Mhór) a za chvíli se podlaha leskla jako zrcadlo. Ženské se divily, jak mi to jde pěkně od ruky. Kdyby jen tušily, kolik dní jsem takhle strávil pokaždé, když mi v armádě napařili basu. Většina holek, co tu pracují jako sestřičky a ostatní personál, jsou Irky. Nejsou to ale zrovna irské, gaelské duše, aspoň ne ty, které jsem tu viděl. Bůh žehnej connemarským kráskám daleko na západě. Ty se na muzice nebo na tancovačce neupejpaj. Ale tahle skvadra je mi cizejší než všichni cizinci dohromady.
Napsal jsem krátký dopis máti domů a šel jsem na pivo s Nioclásem Wadem, mladým klukem z hrabství Waterford, který tady taky pracuje. Zapadli jsme do hospody Royal Oak (všechny hospody se tu nějak jmenují) a samozřejmě jsme dali pár piv. Za láhev Guinnesse tu chtějí šilink a dvě pence. Doma je přitom k dostání za sedm pencí a tady má trpkou chuť. O točeném Guinnessu tu snad v životě neslyšeli a Irové tu pijou řezaný, stout and mild, jakousi nasládlou směsku, která prý chutná tak trochu jako Guinness.
Ovzduší je v těhle končinách veskrze zdravé.
Ta sestřička, která se mnou pracuje, je na mou duši nádherná ženská. Notnou část dne jsem strávil tím, že jsem se s ní bavil o jazycích, o tomhle a onom, a světe div se, spousta slov v její mateřstině je úplně stejná jako v irštině.
Jak to tu tak pozoruju, nabývám bohužel dojmu, že cizinky tu mají nad irskými děvčaty navrch, co se týče chování, vystupování a tak vůbec. Nebe a dudy. Irky mají takový škaredý zvyk, že se v jídelně řehtají jako kobyly, a mají plnou hubu všelijakých odporných výrazů, které člověk zpravidla slyší u Anglánů, jako třeba you’ve had it mate nebo crikey. Na Irech, co se opičí po Anglánech a jiných národech, je cosi odpudivého. Myslím, že i kdybych tu byl do soudného dne, z téhle místní hatmatilky bych si neosvojil, ani co by se mi na špičku jazyka vlezlo.
Šel jsem do kostela pomodlit se růženec a pak jsem se vydal línou chůzí domů. K čertu s touhle dírou! To i v takovém zapadákově jako Kilkenny se toho děje víc.
Dneska se mi hezkou chvíli hnusil celý život, jak jsem tak vzpomínal na dobu, kdy jsme byli v armádě v Rinn Mhór daleko na západě. Kdyby tu člověku aspoň slušně platili. Když ale ze mzdy odečtu, co zaplatím za střechu nad hlavou, zbydou mi sotva čtyři guineje. Jeden rozumbrada z Waterfordu mi povídal, že tenhle týden mi zaplatí jenom za dva dny práce a že lidem zadržují týdenní mzdu, aby neodešli jinam.
Dneska odpoledne jsem se vydal na sociálku, abych si vyzvedl potravinové lístky, průkaz totožnosti a kartičku pojištěnce. V téhle zemi tyhle věci musí mít všichni. Řekl bych, že tady člověk bez vědomí úřadů neudělá ani krok. Oproti podobným úřadům v Irsku se mnou ale zacházeli velmi slušně a bez dlouhých cirátů mě nechali jít. Chvíli jsem se procházel městem a docela jsem žasl, jací jsou tu lidi čahouni. Vždycky jsem si myslel, že Angličani jsou drobní, ale zdá se, že jsou většinou pěkně vytáhlí, a vůbec to nevypadá, že roky trpěli nedostatkem potravin.
Další věc, které si našinec nemůže nepovšimnout, je, jak jsou ve srovnání s lidmi doma na západě vymódění. Nepotkal jsem jediného člověka, který by měl na sobě děravé oblečení nebo sešlapané boty. Šaty jsou tu stejně jako skoro všechno ostatní daleko dražší než v Irsku a myslím si, že by skoro stálo za to jednou za rok zajet domů a nakoupit si oblečení. Dostal jsem strašnou chuť na bonbony, ale nezbyly mi na ně kupóny. Zašel jsem do jednoho velkého obchodu a dal jsem si tam šálek čaje. Drahnou chvíli jsem se obíral vzpomínkami na kamarády z armády—Mac an Bháird, Colm Šampión, Mac Mhicil Saile a všichni ostatní. Všichni jsou teď v téhle zemi, jen kdyby člověk věděl, kde je najít.
Zítra je svatého Patrika a Irové tu snad teď ani o ničem jiném nemluví.
6
V neděli ráno jsem si musel notně přivstat, abych stihl první mši, poněvadž jsem měl pak až do jedné službu. Úplně nejhorší jsou na téhle práci rozdrobené směny. Od jedné do pěti jsem měl volno a odpoledne jsem strávil psaním dopisů domů.
Mluví se tu tolika různými jazyky, jako by tady zrovna spadla babylonská věž. Italština, ukrajinština, němčina a litevština, ale běda, jediné slůvko irštiny tu člověk neuslyší. Musím toho divocha Niocláse vzít trochu do prádla a naučit ho pár slov. Ještě nedávno přece chodil do školy, a nemělo by tedy být příliš obtížné ho rozmluvit. Vlastně by tady ani vůbec nebyl, kdyby jeho sestra nepracovala jako sestřička v nemocnici a kdyby ho bývala nevytáhla z Irska, aby matce z těch jeho lumpáren nepuklo srdce. Mají doma statek, ale poté, co zemřel otec, kluk docela zvlčel. Má prý co nejdřív odjet na Nový Zéland. Včera bylo pozdě!
Je to hromotluk, a ačkoli je mu teprve osmnáct, má sílu jako býk. Mám ho občas plný zuby. Kromě nás tu totiž pracují jenom samí uprchlíci nebo Angláni a Nioclás je všechny do jednoho nesnáší. Má za to, že je věrným synem vlasti a že své vlastenectví nemůže dávat najevo lépe než neustálými půtkami s Angličany a s cizinci. Ráno se u mě stavila jeho sestra a prosila mě, abych se s Nioclásem skamarádil, že bych mu prý snad mohl napravit hlavu. Mně ale přijde daleko pravděpodobnější, že ho budu muset jednou pořádně profackovat, jestli mi nedopřeje aspoň chvilku klidu.
Ale abych se vrátil k jazykům. Je k nevíře, kolika jazyky tihleti cizinci vládnou. Kromě Italů tu všechny národy mluví aspoň čtyřmi jazyky. Tak třeba Ukrajinci umí německy, polsky a trochu litevsky a totéž platí o Němcích a Polácích. Co se Italů týče, je jich tu zhruba deset a mluví jenom italsky. Mám ale za to, že na rozdíl od ostatních, které jsem zmiňoval, nikdy předtím neopustili rodnou hroudu. Všichni jsou z okolí Neapole až na jednu ženskou a jsou to skvělí muzikanti. Klidně by snad byli živi jenom z písniček a u žádného jiného národa jsem tu neviděl takovou vervu a elán.
Ze severu Itálie je tu jenom jedna ženská. Na ostatní Italy se dívá, jako by byli prašiví, a říká, že doma jsou to samí špindírové a lenoši. Tady to ale o nich rozhodně neplatí. Jsou to veselí, vřelí lidé. Všechny Italky tu pracují jako posluhovačky, poněvadž v angličtině zrovna nevynikají. Část cizinců pracuje jako zřízenci v nemocnici nebo pomocní ošetřovatelé a nejvyšší posty zastávají Angličani a Irové. Tak ku příkladu vrchní sestra je Angličanka irského původu a její zástupkyně je Irka. Skoro polovina sestřiček jsou Irky.
Ze včerejška mi zbyly peníze na tancovačku v Irském klubu. Vstupné je osmnáct pencí. Zašel jsem tam hodinu před koncem. O hezká děvčata tam nebyla nouze, a koho nepotkám! Stiofána Ó Tuathaila, Dárbova Stiofána, ze Spidéalu. Dobrou půlhodinu jsme strávili tím, že jsme se bavili o Spidéalu a o nádherných tancovačkách, které se tam pořádaly, když jsme tam kdysi chodívali na tah. Celou noc se v síni pošťuchovali dva kluci, a když bylo po tanci, požádali kněze, aby jim dal rukavice a dělal jim rozhodčího. Když odešla ženská část osazenstva, zavřely se dveře a všichni jsme se postavili dokola, abychom mohli sledovat zápas. Půl hodiny do sebe strkali, klouzali a padali, aniž by jeden druhému zkřivil vlásek na hlavě. Kněz už toho měl dost a poslal je do horoucích pekel.
„Zápasníci,“ odfrkl si opovržlivě, „tyhle třasořitky by knokautovala i rána čepicí!“
Povídali mi ale, že zápasy, které se tady pořádají pod knězovým patronátem, bývají často pěkně surové. Otec Ó Gealbháin je toho názoru, že je lepší, když si chlapi svoje spory vyřeší tady v klubu, než aby se prali venku na ulici a dávali tak špatný příklad pohanům. Stiofán mě doprovodil kousek cesty domů, a než jsme se rozloučili, dlouho jsme si povídali. Podivoval se, že pracuju v nemocnici, a radil mi, abych odtamtud odešel, že bych si vydělal stejně, kdybych pracoval s ním jako nádeník na stavbě. Nejspíš ho vezmu za slovo.
9
Tady na mou duši vědí, jak dát vlkovi nažrat, aby koza zůstala celá. Za ty dvě libry a pětadvacet pencí se tu člověk řádně zapotí. Ne nadarmo se říká, že lidé z Corku by i z jalové krávy vymámili tele, a náš předák je toho důkazem. Nedův Maidhc a já jsme strávili celý den zahazováním příkopu a sotva jsme se zastavili, abychom si narovnali záda. Má to tu ale jednu výhodu. Nejsou tu s námi žádní Angláni. Jsme tu všichni krajané. Většina kluků je z Ros Muc nebo z Ceathrú Rua a anglicky tu mluví sotva tři chlapi, z nichž jeden je Lotyš. Irštinu tu člověk slyší, kam se jen obrátí, takže si připadám jako kdysi za války u irského praporu. Jsou to drsní hoši a každý z nich má sílu jako volské spřežení. Zdá se, že jsou ale všichni v jádru laskaví. S některými se známe už od dětství.
Momentálně pracujeme na hlavní silnici, ale potrubí se táhnou i přes zahrady a farmy. Člověk tu podle všeho nikdy nepracuje na tom samém místě dva dny po sobě. Dneska tě pošlou sem a zítra můžeš být na míle daleko podle potřeby nebo podle toho, jak se Páidínovi zachce přeskupit party. Dneska nám toho moc neřekl, ale párkrát se mi zdálo, že si mě zpod kšiltu čapky pozorně měří. Ať si myslí, co chce, já se kvůli němu přece nestrhnu.
Jeden starý křen z Corku s námi zahazoval příkop. Z jeho průpovídek jsem se div nepočůral smíchy. Chudák stará. Měl ohromnou radost, že pro změnu pracuje s někým, kdo s ním je ochoten mluvit anglicky. Ze vší té irštiny už mu šla hlava kolem. Ukecanějšího chlápka jsem snad v životě nepotkal, když tedy nepočítám ty neúnavné křiklouny v Hyde Parku. Ta moudra, která ze sebe sypal, byla za všechny peníze a nejlepší bylo, že byl o všem, co říkal, skálopevně přesvědčen. Nejvíc ho trápilo, kolik Irů v téhle zemi ztrácí víru. Jeho vlastní neteř, která žije v Londýně, je podle něj na nejlepší cestě do pekla.
„To ti svět neviděl a pes nežral! Nedávno jsem za ní zajel, abych jí připomněl, co se sluší a patří, a ona se mi vysmála. Zrovna vylezla z vany a já jí povídám: ‚Jen se na sebe podívej, ty bezbožnice mokrá. Pořád se jenom myješ a koupeš, až snad ze sebe smyješ všechna přikázání Církve svaté.‘“ Nevím proč, ale zřejmě se domníval, že tělesná čistota jaksi bezprostředně souvisí s odpadlictvím od víry.
Jak jednou spustil stavidla své výmluvnosti, nebyl k zastavení. Netrvalo dlouho a Páidín si všiml, že chlapy svádí k zahálce. Obávám se, že se tu chudák s takovou dlouho neohřeje. Páidín nás nakonec poslal na pole daleko od ostatních. Měli jsme tam prohloubit příkop, a práce jsme tedy měli dost a dost. Stařík z Corku se ale opřel o lopatu, a jako by se nechumelilo, dál brebentil o všem možném i nemožném.
„Co si, hochu, myslíš o Angličanech?“ povídá. Opáčil jsem, že na takovou otázku mu jen tak spatra nedovedu odpovědět, ale stařík mě to nenechal rozvést.
„Tyrani a zloději to jsou, synku. Jen si vzpomeň, jak tam u nás řádil Cromwell. ‚Buď potáhnete do pekla, anebo do Connachtu,‘“ povídá, „a pak vyhnal naše praotce z jejich žírnejch statků a hradů na západ do hor a do močálů. A proto se tady dneska všichni dřeme pro věčnou slávu impéria.“
Už už jsem chtěl říct, že dávat současnou irskou mizérii na vrub událostem, které se udály před více než třemi sty lety, postrádá logiku, ale raději jsem to nechal být. Když pak večer přijel náklaďák, který nás vozil domů, Páidín se hned šel podívat, kolik jsem toho udělali. Obávám se, že zítra se staříkem pracovat nebudu.
V noci jsme se já a Nedův Maidhc vydali do bijáku.
„Ten film neměl chybu,“ mínil Maidhc na cestě ven a mnul si přitom ruce. Nemám tušení, jak na to přišel, jelikož celý film prospal.
Ráno jsme byli na pochybách, jestli bychom měli jít do práce, nebo raději zůstat doma, poněvadž lilo jak z konve a vypadalo to, že jen tak nepřestane. Nakonec jsme ale nasedli na náklaďák. Práce probíhají více než dvanáct mil od centra. Déšť nás promočil až na kost. Réamonn Ó Súileabháin si během cesty dělal šprťouchlata, že prý jsme jako na lodi v bouři, a chrlil ze sebe samé námořnické průpovídky, kterých mají connemarští loďaři přehršle, ale kterým já nerozumím ani za mák. Když jsme konečně dorazili, Páidín už byl na místě a hned bylo jasné, že je v nevalné náladě.
„Ani jste dneska ráno nemuseli jezdit, chlapi,“ konstatoval. Někdo poznamenal, že se možná za chvíli vyčasí.
„Hele, dělejte, jak myslíte,“ opáčil na to Páidín, „ale jestli začnete, musíte to vydržet do večera, i kdyby na vás padaly trakaře.“
Byli jsme na vážkách. Nikomu se nechtělo moknout, ale denní mzdu jsme si také nechtěli nechat ujít; na stavbě se žádné „dešťovné“ nevyplácí. Nakonec jsme se rozhodli, že se do toho dáme, a za chvilku už jsme kopali, převáželi zeminu a připravovali místo, kde se mělo pokládat potrubí. Když jsme se šli nasnídat, nebyla na nás jediná nitka suchá, a byli jsme tudíž celí rozmrzelí.
Na téhle šichtě se jezdíme občerstvit do Towcesteru. Chlapci jsou rozptýlení všude kolem a lepší řešení se nenabízí. Jen co jsme dopili čaj a dali se trochu do pořádku, déšť opět zesílil. Zanedlouho nás přišel vyzvednout Páidín, ale tentokrát s námi nic nepořídil. Nikdo se ani nehnul, což ho docela vytočilo, ale když jsme na něm ještě skoro všichni chtěli fóršus, div ho netrefil šlak. Nakonec nám ale fóršus dal, tedy těm z nás, kteří si o něj řekli, a jelikož už bylo po desáté, vydali jsme se z kavárny rovnou do hospody. Byl nás plný lokál.
Súileabhánové, Griallaisové, Colm an Táilliúra, Pádraig Breathnach, Nedův Maidhc a já. Byla to kalba, jak se patří. Když zavírali, každý z nás si odnášel šest flašek. Vydali jsme se do domu Máirtína Ó Conaireho. Máirtín byl přes svoji ženu Máire spřízněný se Seánovou rodinou. Máire nás srdečně přivítala. Tuhle část dne jsem si na mou duši užil. Byl nás plný dům, nikdo nepromluvil ani slovo anglicky a stavením se rozléhala sladká connemarská irština. V jednu chvíli mě opanoval stesk, když jsem si vzpomněl na dávno zašlé dny daleko na západě. Tu noc zazněla spousta písní: „Fill, fill, a rún ó“ (Vrať se, miláčku, vrať se), „Nach é mo léan géar gan mé i mo lachóigín bhán“ (Běda mi, běda, že nejsem bílou kachničkou), „Rise up, Gallant Sweeney“ (Vstávej, chrabrý Sweeney) a už ani nevím kolik dalších. Když pak přijel Barney s náklaďákem, aby nás dopravil domů, trvalo hezkou chvíli, než se mu nás podařilo odtamtud vytáhnout.
11
Tomás Ó hOibicín tu začal dneska ráno a lepšího parťáka jsem si nemohl přát. Byli jsme nahoře na věži. Opravovali jsme a vyplňovali trhliny a byla nám přitom strašná kosa. Tomás mě ale udržoval při životě legračními průpovídkami a historkami o lidech na západě v Corr na Móna.
Pod námi makal na lešení jeden maník z Dublinu a po chvíli zaznamenal, že s Tomásem mluvíme irsky.
„Hele, vy dva mluvíte irsky?“ otázal se užasle. Řekli jsme, že ano. To jsme mu nabili na pálku.
„Hele, chlapi,“ povídá, „máme tu nahoře párek cizinců, co drmolí nějakou hatmatilkou.“ Tomás už už chtěl na týpka skočit a dát mu co proto, ale já jsem mu řekl, ať se na něho vykašle. Byla by to ztráta času. S takovými nic nesvedeš. Při večeři nás Reg Manley překřtil na Čanga a Wonga, ale nic zlého tím nemyslel, jenom nás tak škádlil.
Po večeři jsme šli betonovat a za chvíli jsme se pro změnu jaksepatří zahřáli.
13
Dneska večer jsem chvilku stál na vrcholu vodární věže a díval se na červenou oblohu na západě. Znenadání mě přepadl stesk po domově. Vzpomněl jsem si na letní večery v Galwayi, na jezero Coirib, a jak jsem si hovíval v chladném stínu starého hradu v Mionlachu. Pak jsem si představil Bóthar na Trá za krásného slunečného dne a zdálo se mi, že slyším, jak na pláži skotačí děti, a skučení přecpaného autobusu do Connemary. Stál jsem jak v poblouznění a ničeho si nevšímal a v duchu jsem putoval zpět na západ. Když na mě konečně zavolal Tomás, že je na čase to pro dnešek zabalit, život se mi ošklivil jako snad nikdy předtím.
Zašel jsem na film do Colosea. Tuze mě mrzelo, že jsem nemohl jít s klukama do hospody, ale musel jsem šetřit. Kino bylo plné dětí. Celou dobu běhaly kolem dokola, křepčily a dováděly, takže jsem se nakonec musel vzdát naděje, že pochopím, o co ve filmu jde. Chudinky. Jejich zábavy závisí na výdělku rodičů a mají jenom ten víkend.
Je k nevíře, jak tady v Anglii rodiče zanedbávají svoje děti. Když přijdou ze školy, obvykle je doma nikdo nečeká, protože táta i máma jsou v práci. Musí si samy chuděry splašit něco z toho, co dům dal, a počkat, než se máma vrátí z práce. Co se dá dělat. Jejich rodiče by ale ve skutečnosti tolik pracovat nemuseli, kdyby nedychtili po zbytečných krámech jako televize nebo „moderní“ nábytek, a už vůbec nemluvím o tom, kolik toho utratí v hospodě.
Na dětech se to také viditelně podepisuje. Ratolesti pracujícího lidu jsou totiž často dočista nevychované a bez zábran, pobíhají venku špinavé a na hlavě mají vrabčí hnízdo. Myslím, že kdyby jim nedávali najíst ve škole, tak by navíc chodily o hladu. Je to ohromná chyba, a dobrá země tak kráčí rovnou cestou do záhuby. Domnívám se, že na vině je současný blahobyt, na který nejsou lidi zvyklí, a neumějí s ním zacházet. Lidi se pro všechnu tu lačnost a chamtivost chovají jak smyslů zbavení.
Na cestě domů jsem se zastavil v kavárně a dal jsem si čaj. Když jsem vcházel do domu, slyšel jsem kluky, jak se po návratu z hospody veselí v obýváku. Já se ale odplížil k sobě nahoru. Raději bych si nechal nohy lámat, než abych seděl s čistou hlavou ve společnosti zkárovaných týpků.
THOSAIGH mé ar maidin ag obair in Aireagal I. B’éigean dom culaith bhán a chaitheamh os cionn mo chuid éadaí féin, agus d’airigh mé cinéal pleidhciúil san fheisteas céanna. Páistí uilig atá san Aireagal seo, agus tá siad lách múinte, na díthreabhaigh! Bhí banaltra dheas ag obair istigh san aireagal liom. Liotuánach í, ach tá Béarla maith aici. Níl a fhios agam go fóill an dtaitneoidh an áit seo liom, ach ní móide é. Is é díol an diabhal é bheith ag obair le mná.
Cuireadh mé i mbun an ‘luascán luaí’ (mar a thugadh Peadar Ó Riain air sa Rinn Mhór) agus ba ghearr go raibh an-snas ar an urlár agam. Rinne na mná an oiread iontais díom a bheith chomh maith á oibriú. Is beag a shíl siad gur iomaí lá a chaith mé in éadan an ruda chéanna nuair a bhínn ar C. B. san Arm. Cailíní Éireannacha is mó atá anseo, idir bhanaltraí agus eile, ach ní dream an-Ghaelach iad, an méid díobh a chonaic mise ar chuma ar bith. Céad slán do na cailíní deasa a bhí thiar i gConamara. Ba bheag an mhoill a bheadh ort ag déanamh teanntáis orthu istigh ag ceol nó damhsa; ach maidir leis an dream seo, airím níos coimhthíthí leo ná leis na coimhthígh iad féin.
Scríobh mé litir ghairid abhaile chuig an tseanlady, agus chuaigh mé amach in éindigh le Nioclás Wade as Co. Phort Láirge, lead óg atá ag obair anseo. Chuaigh muid síos sa Royal Oak (tá ainm ar chuile theach ósta anseo, dar ndóigh, gur ól muid cúpla deoch. Scilling is dhá phingin atá ar an mbuidéal Guinness anseo (seacht bpingne sa bhaile) agus tá blas goirt air. Níl caint ar bith ar phionta pórtair anseo, ach ólann na hÉireannaigh piontaí stout and mild, meascán milis a mheasas siad a bheith rud beag cosúil leis an bpionta pórtair.
Tá an t-aer an-fholláin thart anseo.
Níl baol ar bith nach álainn an bhean í siúd, an bhanaltra atá ag obair san áit chéanna liom. Chaith mé píosa mór den lá ag caint léi, ag cur síos ar theangacha is mar seo is mar siúd, agus meas tú nach mar a chéile cuid mhaith focal ina teanga siúd agus sa Ghaeilge.
Tá faitíos orm, ón méid a chonaic mé den áit seo fós, nach bhfuil na cailíní Éireannacha anseo in ann teacht i bhfoisceacht scread asail do na ‘coimhthígh’ maidir le hiompar, béasa agus mar sin. Tá faisiún gránna acu bheith ag sciotaíl gháirí istigh sa bhialann agus tá na seanráite suaracha sin a bhíos ag na Sasanaigh i mbarr a ngoib acu, leithéid “You’ve had it mate,’’ agus “Crikey”. Tá rud éigin suarach i dtaobh an Éireannaigh a bhíos ag déanamh aithrise ar an Sasanach agus ar dhreamanna eile. Feictear dom féin dá mbeinn sa tír seo go Lá Philib an Chleite nach dtógfainn aon bhlas den chanúint ghránna atá ag muintir na háite seo.
Chuaigh mé síos chuig an bPaidrín agus shiúil mé abhaile go mall réidh ina dhiaidh sin. Díleá ar an áit seo, níl tada ann! Is mó go mór atá i gCill Choinnigh, dá dhonacht é.
Bhí mé fíorbhréan díom féin inniu ar feadh tamaill ag smaoineamh ar an saol a bhíodh againn san Arm thiar ar an Rinn Mhór. Cér chás dá mbeadh pá fiúntach le fáil san áit seo, ach ní mórán le cois ceithre ghine a bheas agam nuair a bhainfear luach na dídine as an bpá. Bhí ceannín beag as Port Láirge á rá liom nach mbeidh le fáil agam an tseachtain seo ach pá dhá lá, go gcoinníonn siad seachtain siar uait i gcónaí go mbí tú ag imeacht.
Chuaigh mé isteach go dtí Oifig an Árachais Náisiúnta tráthnóna ag iarraidh leabhar ciondála, cárta aitheantais agus cárta árachais. Caithfidh na nithe sin uilig a bheith ag chuile dhuine sa tír seo, agus déarfainn gur doiligh duit aon chor a chur díot i nganfhios do na húdaráis. Bhíodar iontach múinte istigh sna hoifigí, ní hé fearacht a leithéidí thiar in Éirinn, agus scaoileadh amach gan moill ar bith mé. Chaith mé seal ag siúl thart ar an mbaile mór, agus b’éigean dom suntas a thabhairt don mhéid a bhí sna daoine a chonaic mé. Cheap mise riamh gur dream an-bheag iad na Sasanaigh, ach is cosúil go bhfuil siad seo uilig an-ard agus gan a dhath cosúlachta orthu go rabhadar gan a sáith le n-ithe le blianta.
Rud eile nach bhféadfá gan é a thabhairt faoi deara, chomh dea-ghléasta is atá siad le hais na ndaoine thiar sa bhaile. Níor casadh oiread is duine amháin orm a raibh éadaí scagacha air ná bróga caite. Tá an t-éadach agus mórán chuile shórt eile i bhfad níos daoire anseo ná thiar in Éirinn, agus tá mé ag ceapadh gur beag ná gurbh fhiú duit dul siar go hÉirinn uair sa bhliain ag ceannach éadaí. Tháinig an-dúil agam i nglac milseán, ach níor fhéad mé iad a cheannach cheal cúpón. Chuaigh mé isteach i gceann de na stórais mhóra gur ól mé braon tae ann. Chaith mé i bhfad ag smaoineamh ar mo chomrádaithe san Arm: Mac an Bháird, Colm a tSeaimpín, Mac Mhicil Saile, is iad sin uilig. Tá siad uilig sa tír seo anois, dá mbeadh a fhios ag duine cá rachadh sé á n-iarraidh.
Amárach Lá Fhéile Pádraig agus tá an-chaint anseo ar an bhFéile i measc na nÉireannach.
6
MAIDIN Dé Domhnaigh b’éigean dom a bheith i mo shuí an-mhoch leis an gcéad Aifreann a fháil, mar go mbeinn ar dualgas go dtí a haon a chlog. Sin é an rud is measa faoin áit seo, go gcaithfidh tú uaireanta briste mar sin a oibriú ann. Bhí mé saor óna haon go dtí a cúig agus chaith mé an tráthnóna ag scríobh litreacha abhaile.
Is measa ná Túr Bhabel an áit seo lena bhfuil de theangacha éagsúla á labhairt ann. Tá Iodáilis, Úcráinis, Gearmáinis agus Liotuáinis le cloisteáil ar chuile thaobh, ach mó léan, níl aon fhocal den Ghaeilge. Caithfidh mé cúpla focal di a mhúineadh don diabhal fiáin sin, Nioclás. Go deimhin níl sé achar ar bith ó d’fhág sé an scoil; mar sin ba cheart nach mbeadh sé ró-dheacair é a chur á labhairt. Ní bheadh sé san áit seo chor ar bith marach go bhfuil a dheirfiúr ina siúr san ospidéal, agus thug sí anall as Éirinn é le nach mbrisfeadh an scaibhtéirín croí a mháthar amach is amach. Tá feirm sa bhaile acu, ach ó cailleadh an t-athair níorbh fhéidir an buachaill a smachtú chor ar bith. Tá sé le seoladh amach go Nua-Shéalainn chomh luath agus is féidir, agus faraoir nach amárach é.
Staic dhéanta de bhuachaill é agus tá sé chomh láidir le tarbh agus gan é ocht mbliana déag fós. Bímse cráite aige, mar níl aon fhear eile ag obair anseo nach D. P. nó Sasanach é, agus tá gráin ag Nioclás ar chaon dream acu sin. Feictear dó go bhfuil sé thar a bheith dilis d'Éirinn, agus ceapann sé nach bhfuil caoi ar bith is fearr leis an dílseacht sin a chur in iúl ná bheith ag troid leis na Sasanaigh agus na ‘coimhthígh’. Tháinig a dheirfiúr ansin ar maidin gur iarr sí orm bheith i mo chomrádaí ag Nioclás, mar gur mheas sí go gcuirfinn ar bhealach a leasa é. Is é is móide go mór go gcuirfidh mé ina shuí ar a thóin ar an urlár é mura dtuga sé beagán suaimhnis dom.
Ach le filleadh ar cheist na dteangacha, is iontach go deo an greim atá ag na coimhthígh seo ar theangacha. Níl dream ar bith acu (cés moite de na hlodáiligh) nach bhfuil in ann ar a laghad ceithre cinn de theangacha a labhairt. Cuirim i gcás, tá a bhfuil de Úcránaigh anseo in ann Gearmáinis, Polainnis, agus beagán Liotuáinise a labhairt, agus is é do na Gearmánaigh agus do na Polannaigh. Maidir le muintir na hlodáile, agus tá suas le leathscór acu anseo, níl acu ach a dteanga féin, ach tá mé ag ceapadh nár chorraigh siad amach as a dtír ar nós na ndaoine eile a luaigh mé. As ceantar Napoli uilig iad ach aon bhean amháin, agus is iontach na ceoltóirí iad. Mhairfidís ag amhránaíocht, agus tá beocht agus brí iontu nach bhfuil in aon dream eile anseo.
An t-aon bhean amháin as an taobh ó thuaidh den Iodáil atá anseo, níl meas madra aici ar na hlodáiligh eile, agus deireann sí go mbíonn siad salach agus leisciúil ag baile. Níl sé sin le rá fúthu anseo ar chuma ar bith, agus is dream aerach suáilceach iad. Mar chailíní aimsire atá siad sin uilig fostaithe anseo, de bharr a laghad Béarla atá acu. Tá riar de na coimhthígh eile ag obair mar ghiollaí otharlainne, nó mar bhanaltraí cúnta, agus is ag na Sasanaigh agus ag na hÉireannaigh atá na poist is airde. Mar shampla, is Sasanach de bhunadh Éireannach an mátrún anseo, is Éireannach í an leas-mhátrún agus is Éireannaigh bordáil ar a leath de na siúracha.
Bhí luach an damhsa sa Chlub Gaelach (ocht bpingin déag) fanta agam ón lá inné, agus bhuail mé síos ann i bhfoisceacht uair dá dheireadh. Bhí tiomsú ban breá istigh ann, agus cé chasfaí dom ach mo sheanchara, Stiofán ó Tuathail (Stiofán Dáirb) as an Spidéal. Chaith muid leathuair an chloig cinnte ag cur síos ar an Spidéal agus ar na céilithe breátha a bhíodh ann nuair a bhí muid ag tarraingt ann fadó. Bhí beirt éigin ag spochadh as a chéile istigh sa halla i gcaitheamh na hoíche, agus nuair a bhí an damhsa thart d’iarr siad ar an sagart na miotóga a thabhairt dóibh agus bheith mar mholtóir orthu. Nuair a bhí na mná uilig gafa amach dúnadh na doirse agus bhailigh muid uilig thart go bhfeiceadh muid an troid. Chaith siad leathuair an chloig ag sciorradh is ag titim is ag coraíocht le chéile, agus gan aon duine acu ag déanamh a dhath dochair don fhear eile, nó gurbh éigean don sagart iad a chur abhaile i dtigh diabhail as ar deireadh.
“Fighters,” ar seisean agus déistean air, “sure you'd beat them with your cap!”
Ach deir siad liom gurb iomaí troid mhaith chrua a bhíos istigh ansin acu faoi chúram an tsagairt. Séard a chreideas an tAthair Ó Gealbháin gur fearr dóibh cibé aighneas atá eatarthu a shocrú sa Chlub ná bheith ag troid amuigh ar an tsráid, áit a mbeadh siad ag tabhairt drochshampla do na Págánaigh. Tháinig Stiofán píosa den bhealach abhaile liom agus chaith muid i bhfad ag caint sul má scar muid. Bhí iontas air faoi mé bheith ag obair san ospidéal agus thug sé comhairle dom teacht amach as, mar go bhfaighinn a oiread pá ag obair in éindigh leis féin, ag náibhíocht. Brath ar é a dhéanamh, dar m’anam!
9
Is beag an dochar dóibh bheith ag íoc an dá phunt coróin anseo, maise. Baintear as do chraiceann go maith é. Dar ndóigh, b’annamh leis an gCorcaíoch aon cheo a scaoileadh uaidh go bog. Ag athlíonadh trinse a bhí Maidhc Ned is mé féin i gcaitheamh an lae agus, go deimhin, níor chuir muid aon am amú ag díriú na ndromanna. Tá rúd amháin ar chuma ar bith, níl aon Sasanach i ngar dúinn ach ár muintir féin ar fad. As Ros Muc agus as an gCeathrú Rua formhór mór na leads seo agus níl thar triúr Béarlóirí ina measc, agus is Laitveach duine acu sin. Ba gheall leis na seanlaethanta arís é, nuair a bhí mé sa Chéad Chath, lena raibh de Ghaeilge ar siúl ar chaon taobh dínn. Is diabhlaí na fir atá ag obair ar an job seo, iad chomh láidir le capaill; ach is cosúil gur leads lácha uilig iad. Tá seanaithne ar chuid acu againn.
Ar an mbóthar mór atá muid faoi láthair, ach téann líne na bpíopaí isteach trí gharraithe is trí fheirmeacha freisin. Ní san áit chéanna a bheifeá ar an obair seo aon dá lá, de réir mar a chuala muid. B’fhéidir go mbeifeá anseo inniu agus amárach go mbeifeá na mílte as seo de réir mar a bheadh fonn ar Pháidín tú a athrú timpeall, nó mar a bheadh gá leis. Ní mórán ar bith adúirt sé inniu linn, ach b’fhacthas dom cúpla uair go raibh sé do mo mheas agus é ag breathnú amach faoi speic a chaipín orm. Féadfaidh sé. Níl mé in ann dul thar mo dhícheall.
Is beag nár thit mé i lagachair ag gáirí faoi sheanphinsire as Corcaigh a bhí ag obair in éindigh linn ag athlíonadh an trinse. An diabhal bocht, bhí lúcháir an domhain air faoi bheith in aice le fear a bhí sásta Bearla a labhairt – bhí sé cráite ag an nGaeilge ó tháinig sé ar an job seo. Ba é an fearín ba chaintí dá bhfaca mé riamh é, cés móite de chuid de na boic sin a bhíos de shíor ag cur díobh thíos i Hyde Park. Ach na ráite barrúla a bhí aige! Cér chás é ach bhí sé lán dáiríre faoi gach ar dhúirt sé. Ní raibh tada ag cur as dó ach an méid Éireannach a bhí ag cailleadh a gcreidimh sa tír seo. Bhí iníon a dheirféar féin nach raibh ag dul ar aon bhealach fónta thíos i Londain, má b’fhíor dó:
“Yerra boy I calls on her there lately to remind her of her obligations and she only laughed at me. Coming out of the bat, she was. ‘There you stand', sez I, ‘with your hair half wet, washin’ and battin’ away from the rites of the Church’”. Níl a fhios agam ar cheap sé go raibh dlúthcheangal éigin idir glaine coirp agus tréigean creidimh!
Bhí an chaint ag teacht ina rabhartaí uaidh ar feadh an lae uilig, agus ba bheag an mhoill a bhí ar Pháidín an Táilliúra a thabhairt faoi deara go mbíodh sé ag coinneáil na bhfear díomhaoin. Tá faitíos orm gur gearr an réim a bheas ag an bhfear bocht anseo. Faoi dheireadh dhíbir Páidín an bheirt againn síos an pháirc, i bhfad ón gcuid eile. Bhí ár sáith le déanamh thíos ansin againn, ag doimhniú trinse, ach ní shásódh an diabhal mo dhuine ach bheith ina luí anuas ar chois na sluaiste agus é ag síorchaint ar chuile rud beo.
“Wot do you tink of the English, boy?” ar seisean. Dúirt mé féin nach bhféadfainn ceist den sórt sin a fhreagairt de léim, ach níor thug sé cead dom dul níos doimhne sa scéal.
“Tyrants an' robbers, that’s wot they are, boy. Look at wot Cromwell did back yonder, boy. ‘To hell or to Connickt' sez he, and he drives all our ancestors from their rich lands an’ their castles back into the mountains and boglands an’ that’s why we're all over here to-day working for John Bull”.
Bhraith mé a rá leis go mba fánach an beart é bheith ag cur an mhilleáin faoi dhrochstaid na hÉireann inniu ar rudaí a tharla breis agus trí chéad bliain ó shin, ach scaoil mé leis é mar scéal. Nuair a tháinig an leoraí tráthnóna le muid a thabhairt abhaile, b’shiúd amach Páidín gur thomhais sé an méid a bhí déanta againn. Tá faitíos orm nach mbeidh muid in éindigh le chéile amárach.
Bhuail Maidhc Ned is mé féin chuig an bpictiúr san oíche.
“Diabhail a raibh caill ar bith ar an bpictiúr sin”, arsa Maidhc ag teacht amach dúinn agus é ag cuimilt a bhosa ar a chéile. Cén bhrí ach bhí sé ina chodladh ó chuaigh sé isteach ann!
Bhí muid in amhras ar maidin faoi céard ab fhearr dúinn a dhéanamh, fanacht istigh nó dul amach chuig an obair, óir bhí sé ag gleáradh báistí agus gan aon chosúlacht ligean suas air. Chuaigh muid isteach sa bhaigín sa deireadh (tá an obair breis agus dhá mhíle dhéag amach ón mbaile mór), ach bhí bail an diabhail istigh ansin orainn ag braon anuas. Bhí Réamonn Ó Súileabháin ag déanamh spraoi dúinn mar dhea go mba bhádóirí muid ar an bhfarraige lá stoirme, chaon “Fan a'd a dhiabhail, fan a'd adeirim” aige, agus téarmaí eile a bhíos ag bádóirí Chonamara nach eol domsa tada fúthu. Nuair a shroich muid ceann scríbe bhí Páidín romhainn agus m'fhocal duit nach aon chuma fhónta a bhí air.
“Diabhal a raibh mórán graithe agaibh amach ar maidin, a leads”, ar seisean. Dúirt duine éigin go mb’fhéidir go nglanfadh sé suas ar ball.
“Bhuel, déanaigí bhur rogha rud,” ar seisean ansin, “ach má thosaíonn sibh caithfidh sibh é shtickeáil amach go tráthnóna, cuma céard a dhéanfas an aimsir”.
Bhí muid idir dhá comhairle ansin. Níor mhaith le fear ar bith againn go bhfliuchfaí é, ach san am céanna bhí drogall orainn pá an lae a chailleadh (níl am fliuch ar bith ar an job seo). Shocraigh muid tabhairt faoi sa deireadh, agus b’shiúd linn ag baint is ag cartadh is ag réiteach áit do phíopaí. Nuair a tháinig am bricfeasta ní raibh oiread is snáth tirim ar aon duine againn agus bhí muid cantalach dá réir.
Is é an chaoi a dtéann muid isteach go baile Towcester faoi choinne an tae ar an job seo, mar go bhfuil na leads chomh scaipthe timpeall gurb é sin an socrú is feiliúnaí dúinn. Ní túisce a bhí an tae ólta againn agus muid ag aireachtáil roinnt sibhialta ná neartaigh ar an mbáisteach arís. Ba ghearr gur tháinig Páidin dár n-iarraidh amach, ach bhí sé fánach aige an babhta seo mar nach gcorródh aon fhear amach as. D’fhág sin sách corraithe é, nach nuair a d’iarr mórán chuile fhear againn sub air bhí sé oibrithe ceart. Fuair muid uaidh é ar chuma ar bith, an méid againn a bhí á iarraidh, agus ó bhí sé a deich bailithe an tráth sin chuaigh muid amach as an gcaife agus isteach sa teach ósta, lán an tí againn.
Bhí na Súileabhánaigh, na Griallaiseacha, Colm an Táilliúra, Pádraig Breathnach, Maidhc Ned is mé féin ann, agus mura raibh ‘time’ againn ní lá go maidin é. Nuair a tháinig am dúnadh rug muid linn leathdhosaen buidéal an duine agus bhuail muid suas tigh Mháirtín Uí Chonaire. Cliamhain do Chlainn Sheáin é Máirtín agus bhí an-fháilte ag a bhean, Máire, romhainn. Bhain mé féin an-taitneamh as an gcuid sin den lá – lán an tí againn is gan focal Béarla á labhairt ag aon fhear ach Gaeilge bhinn Chonamara. Tháinig cumha orm nuair amháin nuair a smaoinigh mé ar na laethanta a bhíodh fadó againn thiar i nGaillimh. Dúradh an-chuid amhrán: ‘Fill, a Ruain Ó’, ‘Nach é mo léan géar gan mé i mo lachóigín bhán’, ‘Rise up, gallant Sweeney’, agus níl a fhios agam cé mhéad eile, agus nuair a tháinig Barney tráthnóna leis an bhaigín le muid a thabhairt abhaile bhí obair mhór air dár mealladh amach as tigh Mháirtín.
11
THOSAIGH Tomás Ó hOibicín anseo ar maidin agus ba mhór ab fhiú dom a leithéid a bheith ag obair liom. Bhí muid thuas in uachtar ag deisiú agus ag líonadh poill i mballa an túir agus níor fhéad muid muid féin a théamh leis an obair sin, ach choinnigh Tomás an t-anam ionamsa lena raibh de ráite barrúla aige agus scéalta faoi na daoine thiar i gCor na Móna.
Bhí leadín Bhaile Átha Cliath ag obair thíos fúinn ar an scafall, agus faoi cheann scaithimh thosaigh sé ag tabhairt suntais do Thomás agus mise a bheith ag labhairt Gaeilge.
“Are yous two speakin’ Irish?” ar seisean agus iontas air. Dúirt muid go raibh. Ansin:
“Listen lads,” arsa mo dhuine, “there’s a couple of foreigners up here jabberin' away in some strange lingo.” Bhí brath ag Tomás léim anuas mar a raibh an boc agus tosú ag gabháil air, ach dúirt mé leis gan bacadh leis. Ní bheadh ann ach cur amú aimsire, mar ní fhéadfá tada a dhéanamh lena leithéid sin. Bhaist Reg Manley Chang agus Wong ar an mbeirt againn in am dinnéir, ach ní raibh aon dochar ansin, ach spraoi.
Chuaigh muid ag concréidiú tar éis an dinnéir agus is gearr an mhoill a bhí orainn ag éirí te.
13
Sheas mé scaitheamh, tráthnóna inniu, ar uachtar an túir uisce agus mé ag breathnú ar an spéir dhearg san iarthar. Go tobann bhuail taom uaignis mé i ndiaidh an bhaile. Smaoinigh mé ar Ghaillimh agus ar Loch Coirib tráthnóna samhraidh, agus ar chomh deas fionnuar is a bhíodh sé faoi scáth an tseanchaisleáin i Mionloch. Shamhlaigh mé ansin Bóthar na Trá lá breá gréine, agus b’fhacthas dom gur chuala mé gleo na bpáistí ag súgradh sa ghaineamh agus an torann caointeach a bhíos ag bus Chonamara ag dul siar is í luchtaithe le daoine. Bhí sé mar thiocfadh mearbhall orm, mé i mo sheasamh ansin is gan aird agam ar thada i mo thimpeall ach ag smaoineamh siar. Nuair a ghlaoigh Tomás orm faoi dheireadh, á rá liom go raibh sé in am dúinn críochnú, bhí mé chomh bréan de mo shaol is a d'fhéadfadh aon fhear a bheith.
Chuaigh mé chuig an bpictiúr sa Choliseum, agus bhí sé do mo mharú nuair nár fhéad mé dul amach in éindigh leis na leads ag ól; ach b’éigean dom aire a thabhairt do na pinginí. Bhí an phictiúrlann lán de ghasúir, iad ag rith timpeall is ag déanamh gleo is ag súgradh le chéile i gcaitheamh an ama nó gurbh éigean dom éirí as bheith ag iarraidh aon mheabhair a bhaint as an rud a bhí ar bun. Na créatúir, tá a gcuid pléisiúir ag brath ar phá a dtuismitheoirí agus ní bhíonn acu ach an deireadh seachtaine.
Is iontach chomh faillíoch is a bhíos tuismitheoiri ina gclann anseo i Sasana. Nuair a thagas na páistí ón scoil is iondúil nach mbíonn aon duine rompu sa bhaile mar gheall ar go bhfuil an t-athair is an mháthair amuigh ag obair. Bíonn ar na créatúir ruainne le n-ithe a fháil dóibh féin ansin go dtaga an mháthair abhaile. Cén bhrí, ach níl gá ar bith leis an obair seo, marach go santaíonn na daoine rudaí nach bhfuil call ar bith leo, boscaí teilifíse, troscán ‘comhaimseartha’ agus a leithéidí, gan trácht ar an méid a chaitheas siad sa teach ósta.
Tá a shliocht ar na gasúir freisin, mar tá muiríneacha an lucht oibre go minic gan múineadh gan smachtú, ag rith thart go brocach neamh-chíortha. Marach na béilí maithe a thugtar dóibh sna scoileanna is dona a bheidís beathaithe, tá mé ag ceapadh. Locht an-mhór é seo a mhilleas tír mhaith. Séard is ciontach leis, sílim, nach bhfuil na daoine oilte ná cleachta ar an rachmas seo atá acu faoi láthair, agus tá siad ag imeacht craiceáilte le saint agus dúil.
Chuaigh mé ag ól braon tae sa chaife ar mo bhealach abhaile dom. Nuair a bhí mé ag dul isteach sa teach d’airigh mé na leads uilig istigh sa seomra suí agus iad ag baint an-scléip amach dóibh féin tar éis bheith thíos sa teach ósta; ach ďéalaigh mé suas i nganfhios dóibh, mar b’fhearr liom an diabhal ná bheith san áit a bhfuil fir bogtha is mé féin ar mo chéill.
Survival ulr.ljbr.aistriu.eu.aox.oe signifies pharmaceutical [URL=http://uniquecustomfurniture.com/facebook-cialis-viagra-baclofen/ - cialis online dr[/URL - [URL=http://happytrailsforever.com/tadalafil-20-mg/ - cialis 20[/URL - [URL=http://saigonrestaurantnm.com/cialis-20mg/ - cialis[/URL - cialis [URL=http://brazosportregionalfmc.org/canadian-pharmacy-cialis/ - generic cialis canada pharmacy[/URL - [URL=http://talleysbooks.com/acheter-de-cialis/ - distributor cialis indonesia[/URL - [URL=http://leemyles-boulder.com/propecia/ - propecia generic[/URL - [URL=http://csharp-eval.com/canadian-pharmacy-cialis-20mg/ - canadian pharmacy cialis 20mg[/URL - vasectomy facebook cialis viagra baclofen cialis 20 cialis 5mg cialis online germany cialis remboursement secu cheap propecia online pharmacy freemen http://uniquecustomfurniture.com/facebook-cialis-viagra-baclofen/ cialis online italia contrassegno http://happytrailsforever.com/tadalafil-20-mg/ tadalafil walmart cialis http://saigonrestaurantnm.com/cialis-20mg/ generic cialis at walmart http://brazosportregionalfmc.org/canadian-pharmacy-cialis/ generic cialis in canada http://talleysbooks.com/acheter-de-cialis/ cialis concertra xl craiglist distributor cialis indonesia http://leemyles-boulder.com/propecia/ proscar pi http://csharp-eval.com/canadian-pharmacy-cialis-20mg/ canadian pharmacy cialis 20mg step bath, haemoglobinopathies.